Být kmotrem je občas těžké. Pokud máme možnost být kmotřencům blízko a občas se sejít, je to fajn, i když nemluvíme zrovna o duchovních věcech. Je jisté, že je to frustrující, rádi bychom položili duchovní otázky, ale nevíme, jak to udělat, aniž by to bylo křečovité. V té souvislosti si vždycky vybavím jednu sestru z komunity, která vzpomínala na své bouřlivé pubertální dospívání: "Přišel za mnou tehdy P. Aleš Opatrný, šli jsme se projít, ptal se mne a já nevěděla, co mu říct, ale věděla jsem, že je to někdo důležitý, a tak jsem vnímala, že i já jsem pro něj důležitá."
Nejsme to my, kdo je má zachránit, je to Ježíš
Být kmotrem je do značné míry nepohodlné. Psychologové mluví o rodičovské frustraci. Jako kmotři nejsme všemohoucí. Někdy to jde dobře a jindy zmůžeme opravdu málo. Dokonce se stane, že uděláme chyby a uvědomíme si to. Pro naše svěřence nejsme vždycky přijatelní a je to tak v pořádku. Jsme jenom jedním z pomocných pilířů. Někdy pomůžeme, jindy ani moc ne. Nejsme to my, kdo je má zachránit, je to Ježíš. Nemusíme si neúspěch tedy přespříliš vyčítat. Je to jako zahrada, ve které má fungovat umělé zavlažování. Pustí se kohoutek a všechny kytičky pěkně rostou. Občas se některá část zavlažování zastaví a už nefunguje. A v tu chvíli se objeví někdo dobrý, kdo vezme konvici a začne postupně všechny kouty zahrady zalévat. Jde to trochu pomaleji, možná kostrbatěji, ale nakonec každá květina dostane, co potřebuje a dokonce se zdá, že jí v jejím růstu nic nechybělo. Stejně tak je to s námi. Když nedostojíme své milé povinnosti kmotra, Bůh pošle někoho jiného, kdo začne zalévat, ať už ten duchovní, nebo obyčejný lidský život.
A co bych ráda vzkázala všem kmotrům?
A co bych ráda vzkázala všem kmotrům? V první řadě bych jim všem chtěla napsat: nevěšte hlavu, pokud jsou vaši svěřenci ve věku, kdy s vámi nemluví (okolo puberty) anebo ´ještě nemluví´ a jsou to malé děti. Dívají se, a to je důležité. I vy si jistě dovedete vzpomenout na mnohé lidi, které jste znali a byli pro vás důležití i beze slov.
VZTAH
Je třeba být blízko. Tím mám na mysli prostou lidskou blízkost a ne nutně vyprávění o víře. U malých dětí ještě o mnoho nejde, je důležité projevovat zájem a udržovat vztah. Musí mne znát. Pokud jsem z daleka, pak stojí za to jednou za rok děti vzít na déle např. do hor, na zajímavý výlet, do kempu. Nepřehánět to s materiálními dárky, lepší jsou aktivity, které jsou také dárkem a přirozeněji vytvoří vztah.
NECHAT SI PORADIT
Rodiče jsou dobrými rádci. Když se dítě s námi tváří otráveně, nemusí to nutně znamenat, že se nudí. Uvědomte si, že jako dospělák máte náskok a bod navíc, kterého můžete využít. Když někdo přišel právě za mnou, aby si se mnou popovídal, znamená to pro mě ´povýšení´, pro někoho jsem důležitý a něco znamenám. Mějte tedy odvahu čas od času o víře s kmotřenci promluvit, třeba na procházce nebo na lezecké stěně, podle inspirace :-D
MLUVIT O VÍŘE?
Pokud se zadaří a jste schopni spolu začít debatovat, je dobře sledovat poslední dění a názory v církvi (na LGBT, na tetování, na kratom, vztahy a citový život, na sebedůvěru - jak vypadám – anorexie, bulimie, závislosti, co s člověkem dělají sociální sítě, média a svět dezinformací, zneužívání v církvi). Je potřeba se přiklánět k moderním proudům. Ne k extrémnímu modernismu, ale k určitému modernímu pohledu na svět, který pomůže stálosti ve víře. Je postačující pečlivě sledovat papeže Františka, který pomalu boří některé bariéry. To vše ode mne vyžaduje, abych četla, poslouchala, ověřovala v modlitbě, snažila se sama společně se svými nejbližšími přemýšlet a třídit názory. Měla bych mít v možné míře trochu přehled. U mladých neobstojím jen se slovy: předmanželský sex ne. Musím znát konkrétní příběhy a reflexe lidí, kteří to zkusili, najít si více rozumných argumentů a znát dobré knihy i šoty na YT. A tak stejně s ostatními žhavými otázkami. Je možné se inspirovat u některých moudrých rodičů, anebo lidí, kteří se mladým věnují a tyhle věci řeší každodenně. Nemusím se ale pouštět tam, kde si nejsem jistá. Mohu říci: víš, zkusím o tom do příště něco zjistit.
ŽIVOT VE SPOLEČENSTVÍ
Tohle je asi zásadní, ale ne všichni to dávají: je dobře poslat mladé také na víkendovky do diecézních center mládeže nebo do nových komunit či hnutí (v ČR Blahoslavenství, Chemin Neuf, Emmanuel, Jan Křtitel), letní křesťanské campy a (Runway, Jump, Taxiway a další) a klidně tam jako kmotr můžete jet vařit do kuchyně, pokud jim pomůže vaše přítomnost. Je moc dobré, když lidé slyší od jiných, že si prošli anorexií, závislostí, hráčstvím, propadli tetování… a jak to dnes hodnotí. Také je dobře, když slyší, že stejný problém má jejich kamarádka (př. inklinování k anorexii). Pamatujme, že osamocený křesťan je křesťanem v nebezpečí.
PÉČE O SVOJI VLASTNÍ DUŠI
Váš kmotřenec se na vás dívá a vnímá mezi řádky. Mt 7,16 Dobrý strom nese dobré ovoce. I my máme žít v nějakém společenství, mít osobní modlitbu, pravidelné svátosti, duchovní doprovázení, orientovat se v ´moderním´ křesťanství a vědět, co my osobně žijeme a proč to chceme. To vše vypadá jako náročná, až nemožná cesta. Máme ale Ducha Svatého a ne všechny otázky a problémy prožívají všichni kmotřenci. Pro některé je dobře zaměřit se na to, pro jiné na ono.
A CO KDYŽ JE TO VŠECHNO BEZ ÚSPĚCHU?
Pak zbývají dvě věci: samozřejmě přímluvná modlitba. A také je možné být blízko celé rodině a zkusit jim pomáhat. I to je forma křesťanského kmotrovství. Nemyslím tím jenom finanční výpomoc, i když i ta může být v některých případech vhodná. Vždycky je možné zaplatit cestu na Světové dny mladých s papežem, letní tábor Jump, týden v Taizé, exercicie na moři či putování do Compostelly, duchovní cvičení či křesťanského Silvestra.
Přeji vám velkou odvahu a víru v nenápadný růst vašich kmotřenců, protože když roste velký les, není nic slyšet, a když padá jediný strom, dělá mnoho rámusu.
-stepa-
