Rodiče mě přihlásili do jedné francouzské soukromé židovské školy z obavy, že ze mě vyroste kriminálník. Rozhodnutí padlo v den, kdy u dveří našeho bytu zazvonila policie. S partou kamarádů jsme házeli kameny a rozbili okna v jednom domě. To byla poslední kapka, jíž pohár přetekl. Otec mi strašlivě vynadal.

V nové škole se mi líbí a učím se lépe než předtím. Můj zájem o křesťanství mě paradoxně vede k tomu, abych se hlouběji zajímal o víru svých otců. Studuji židovské dějiny, Bibli a hebrejštinu. Otevírá se přede mnou celý nový svět. Poprvé slyším o šoa a probouzí se ve mně silný nacionalismus. K Izraeli cítím velkou lásku. Nyní už vím, kdo jsem a kam patřím. Vím, že náležím k židovskému národu. Dozvídám se, že Francie z velké části spolupracovala s Němci na zatýkání židů. Proč tedy matka zůstala ve Francii? Kvůli dějinám židů, kteří byli tak často vystaveni pronásledování, začínám vnímat nežidy jako potenciální nepřátele. /…/

Je to divné, ale Boží přítomnost, kterou pociťuji v kostele Sacré-Cœur, nemá s Bohem, jehož poznávám ve škole, nic společného. Ve škole se k Bohu obracím židovskými modlitbami, ale když pak večer ve svém pokoji poklekám u postele a dělám znamení kříže, je to něco víc než „pouhá“ modlitba. Je to vztah, setkání. V pátek a v sobotu ráno chodím do synagogy a v neděli potají do Sacré-Cœur. Zpočátku v tom žádný rozpor nevidím, ale postupně se pro mě tento dvojí život stane nesnesitelným. Cítím, že Kristus a Tóra stojí proti sobě. Je mi patnáct a rozhodl jsem se vyjít s pravdou ven, i když to vyvolá velké pobouření.

Dlouho jsem o tom všem přemýšlel a teď jdu do Sacré-Cœur pevně odhodlán otevřít své srdce nějakému knězi. Jsem celý rozrušený a mám strach. Teď ale necouvnu, od svého rozhodnutí neustoupím! Vcházím do baziliky a srdce mi zběsile buší. Jsem si vědom toho, že jsem učinil zásadní, nezvratné rozhodnutí. Ale je to silnější než já, chci konvertovat a stát se knězem. Je mi jasné, jaký skandál toto mé rozhodnutí vyvolá, a jsem připraven přijmout všechny jeho důsledky. Toužím jen po jednom jediném: stát se křesťanem! Sedám si do hlavní lodi, dívám se na Ježíše a mluvím s ním. Pak si dodám odvahy, rychle vstávám, abych si to ještě nerozmyslel, a jdu si kleknout do zpovědnice. Srdce se mi div nerozskočí. Pokřižuji se a čekám. Srdce mi bije až v krku. Konečně mě kněz osloví:

– Poslouchám vás, synu.

– Jsem žid a chci se stát křesťanem.

– Co... Cože?

Opakuji ještě odhodlaněji a s ještě větší důvěrou: „Jsem žid a chtěl bych konvertovat.“ A je to venku. Já to vyslovil! Na pár vteřin jsem dokonale šťastný. Zaplavuje mě pokoj. Ale tato blaženost netrvá dlouho. Snad tehdy Pán rozhodl, že chvíle mého obrácení ještě nenastala. Kněz vyběhne ze zpovědnice jako čertík z krabičky. Vyděšeně se na mě podívá a říká: „Zůstaňte tady a počkejte na mě. Hned jsem zpátky!“

Jde napravo do sakristie a nechává mě tam samotného. Pro mě je to hrozná chvíle! Zmocňuje se mě zoufalství. Proč jen mě nevzal za ruku, jak jsem čekal, a neodvedl mě do sakristie s sebou? Copak si neuvědomuje, kolik sil mě stálo přijít za ním a oslovit ho? Čekání je nekonečné a hlavou se mi honí spousta myšlenek. Můj rozum má nakonec navrch. Říká mi, že dělám velkou hloupost, že přece nemohu zradit svou židovskou identitu. Náhle je toho na mě moc: vstávám a celý zmatený odcházím. Vrátil se kněz ještě? To se nikdy nedozvím.

Vůbec nevím, co si počít.