Jednou jsme v Poděbradech na Hromnice světili svíčky. Toho dne po mši svaté, byl jsem ještě u oltáře a ještě jsem neřekl závěrečné slovo, za mnou přišla po schodech před obětním stolem přímo k ambonu malá holčička. Varhany nehrály, v kostele bylo ticho. Ptal jsem se jí, co chce, proč za mnou přišla. Odpověděla zcela nahlas: „Chtěla bych něco dobrého, sladkého.“ Musel jsem jí říct, že nic takového při sobě nemám a slíbil jsem jí po mši svaté bonbon. Děvčátko pak popošlo dále a ptalo se ministranta, který seděl na křesle, zda by si vedle něj mohlo sednout.
Když jsem to dítě pozoroval, myslel jsem na ty, kteří takovou odvahu nemají. Stojí třeba docela vzadu pod kůrem a ještě stranou. Myslel jsem na ty, kteří jdou do kostela jaksi jen tak, jen se podívat, jen postát, zazpívat, ale jinak si nejdou pro nic. A přece kostel nabízí něco mimořádně krásného a sladkého pro duši a pro celý život. Tam vlastně neustále zní slova: „Pojďte ke mně všichni...“ Tam jdeme k někomu, kdo sám je Pán, kdo všechno může dát. Vždyť tam je ten pravý zdroj milosti a lásky. – A člověk nic nechce, jen tam stojí, jen se dívá, a nic víc.
Prostředí našich chrámů je jistě velmi vážné. Jde o dům modlitby a oběti, o místo Božího přebývání. Ale to ještě neznamená, že má působit dojmem trvalého smutku. Jádrem naší bohoslužby je přece radostná zvěst. Kolikrát je v Písmě svatém výzva k radosti ze života a spásy, z vykoupení, z víry, naděje a především lásky. Stále víc poznávám, že radost je základním elementem života. Proto ji každý potřebuje.
Což není kostel místem radosti a pravdy? Mám nyní na mysli ono zjasnění lidského nitra, které je stupínkem k radosti pravé, k radosti, které bude vždycky málo. Dávat radost je jistě jeden z podstatných křesťanských a kněžských úkonů. Kdyby už ani kněz nedával radost, kdo by ji dával? Zábava je moc málo, ale radost je všechno. Je plno podniků, kde se nabízí zábava, ty vidíme pomalu na každém kroku. Ale kde se dává pravá radost, kam si pro ni ve světě můžeš jít? Díky Bohu za každý kostel!
Kdepak, naše prostředí nesmí být stále velkopáteční, jsme lidmi velikonočními. Vždyť jsme Bohem milováni a zachraňováni, milujeme své bližní a jen posloucháme výzvu sv. Pavla: „Radujte se a opět vám pravím, radujte se.“ Jsme stvořeni pro radost i pravé štěstí. Mělo by to být na nás více znát.
Radostnost humoru, který tryská z lásky a tím povznáší, je jednou z mála věcí v životě, kterou musíme brát vážně. Snad se to i tak dá říci, že mnohé můžeme ztratit, ale humor nikdy. I kdyby se spousta věcí v našem životě hroutila, i kdyby nás přátelé zklamali, i kdyby už na sůl nebylo, humor musí být. Ten nás zachrání před zevšedněním, otráveností, škarohlídstvím.
Jistě nejde jen o nějaké vyprávění vtipů, ač i to má svou cenu a dovede mnohé chmury projasnit. Mnohem důležitější je dávat úsměv; celým svým životem, celým svým vystoupením, celou svou bytostí dávat radost. Někdy k tomu stačí radostné slovo, jindy však musíme sáhnout až na dno své duše, jež má být pro druhého jakýmsi dolem, odkud se dá tento převzácný kov stále čerpat. To však člověk sám musí být zakotven ve zdroji radosti.
Stále musíme hluboko v sobě slyšet slova Kristova: „Nebojte se, já jsem přemohl svět.“
Se svolením převzato z knihy:
František Lukeš, Celý život jsem se učil, a přece jsem propadl ,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno, zkráceno.
Původní název povídky: Jak jsem se učil dávat radost.
František Lukeš (1921 – 1998) byl český kněz, pedagog a spisovatel. Po vystudování Obchodní školy vstoupil do kněžského semináře a byl vysvěcen na kněze v roce 1947 - rok před komunistickým pučem. V době socialismu byl komunistickou mocí šikanován a překládán na "nevýznamná" působiště. Po listopadu 1989 mu vyšlo několik úspěšných titulů.
