Křesťanství pro mě nikdy nebylo nějakým reliktem minulosti, ale spíše návodem do života, průvodcem, který mi radí, co dělat mám a co dělat nemám. Rádcem v oblasti hodnot. Ukazovalo mi, co má a co nemá hodnotu, co stojí za to dělat a co ne. A týkalo se to i chování a vztahů k druhým lidem.
 
Židé říkají těm, kteří přistoupí k židovství, proselyti. Já byl takový křesťanský proselyta. Zajímal jsem se samozřejmě o všecko možné, co s křesťanstvím souvisí, ale v první řadě o reálný křesťanský život. Jak žít? Jak se chovat? Co musím ve svém životě dělat či změnit, jestliže jsem křesťan? Vztahy ke spolužákům, ke kamarádům, k rodičům, k příbuzným, k nepříjemným lidem.

Nejen to. Bylo mi zdrojem radosti, síly a naděje. Měl jsem najednou pro co žít a Bible mi napovídala, i jak mám žít! Kázání na hoře se mi stalo každodenní dávkou podnětů. Immitatio Christi – realizovat svůj život v duchu, v němž žil Ježíš Kristus! V ideální formě: žít tak, jak by Ježíš Kristus žil na mém místě! Bylo mi jasné, že život, který mi křesťanství nabízí, má dobrý smysl a stojí za to žít. To pro mě bylo a dodnes je křesťanství.
 
Platí zde poznatek Viktora E. Frankla, že opravdové štěstí je vedlejším produktem nadějného postupu na cestě k cíli. Nic hodnotnějšího jsem v životě nenašel nežli to, co přinesl Pán Ježíš Kristus, a stále to po celý život velice usilovně hledám.