Kristův kříž vypovídá o závažnosti hříchu

Pohled na Kristův kříž by v nás neměl vyvolávat strach, úzkost ani depresi. Kupodivu nepřináší smrt, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale rozhojňuje život. Kříž je ústřední symbol křesťanství, proto je v něm zakódovaná radostná zvěst, několikavrstevná „dobrá zpráva“. Je ale skutečností, že v kříži nelze přehlédnout i špatnou zprávu. Nemůžeme ji obejít, protože bez ní by totiž nemělo smysl mluvit o spáse, o radostné zvěsti.

Závažnost hříchu

Byl proklán pro naši nevěrnost,
zmučen pro naši nepravost.
(Iz 53,5)

Začněme z toho nejsmutnějšího úhlu pohledu na Kristův kříž. Kříž vypovídá o závažnosti hříchu, o hrůze hříchu, který vede k duchovní smrti ve smyslu oddělenosti od Boha, jenž je Život sám.

Při pohledu na kříž je nevkusné mluvit o hříchu stylem „chybička se vloudila“. Rozhodně neplatí, že jsme v podstatě parta sympaťáků, kterým se jen občas něco vymkne. Když má hřích navrch, člověk se chová jako kondenzované zlo.

Pohled na ukřižovaného nám dává zpětnou vazbu, kam až je člověk schopen zajít: o tom rozjímali mnozí světci. Ne náhodou se vyobrazení zbičovaného Krista v bláznovském rouchu a s trnovou korunou nazývá „Ecce homo“ (Hle člověk). Na co přesně tenkrát myslel Pilát, když to nad zbičovaným Ježíšem vyslovil, to se dozvíme až jednou. Ale už po staletí v tom křesťané slyší memento: Pohleďte, kam až je schopen člověk ve své zlobě a bohorovnosti zajít.

Vzpomínám, jak nám jeden bývalý vojenský kaplan vyprávěl o svém prozření v tomto směru. Krátce po válce v bývalé Jugoslávii služebně projížděl tamním venkovem a viděl vypálené a rozstřílené rodinné domky, v jejichž troskách si hrály děti… Tehdy prý pochopil, jaký důsledek má lidský hřích, když se řádně vybarví; jak závažné je každé naše rozhodnutí pro dobro či zlo.

Možná i proto říkával sv. Silván z Athosu, že každá „svátost smíření je větší zázrak než vzkříšení z mrtvých“. Ostatně Ježíš to musel vidět stejně, když ochrnulému nejdřív odpustil hříchy a teprve pak se zabýval jeho fyzickou nemocí, ačkoli ochrnulý i lidé kolem by rádi viděli Boží zázrak hlavně v tělesné rovině – a zjevně by se s ním úplně spokojili (srov. Mt 9,1-8).

Samozřejmě je dobré mít na paměti, co nám po staletí radí různí duchovní učitelé: nad hrůzou a odpudivostí svého hříchu máme rozjímat jen natolik, nakolik dokážeme důvěřovat v Boží milosrdenství. Bez důvěry v Boží lásku si navodíme rozpoložení Jidášovo, které nemá s pravým pokáním nic společného – sebeodsouzení bez paprsku naděje.

Ale z druhé strany, i když nám to bývá zatěžko a instinktivně se snažíme od pocitů viny utíkat, někdy se opravdu potřebujeme zahledět na hrůzné ovoce hříchu: „Ježíš, kterého vy jste ukřižovali…“ (srov. Sk 2,36). Poněvadž jen když si připustíme, jakou propast mezi člověkem a Bohem hřích způsobil, můžeme aspoň částečně docenit, co pro nás Bůh udělal, aby tuto propast přemostil. Budeme více vnímat nesmírné Boží milosrdenství projevené v Kristu na kříži, Lásku, která je silná jako smrt (srov. Pís 8,6).

Jinak hrozí, že sklouzneme k nauce o „laciné milosti“, před níž varoval evangelický teolog Bonhoeffer. Jakmile se nám zamlží závažnost hříchu, vytratí se i zkroušenost srdce a touha po odpuštění, které nám Ukřižovaný získal. Vždyť „chudým se hlásá radostná zvěst“: bez vědomí vlastní hříšnosti, této své radikální chudoby, se budeme s evangeliem naprosto míjet. Budeme jak farizeové v době Ježíšově, kteří Spasitele sice jakoby vyhlíželi, ale nakonec ho odmítli, čímž „zavrhli úmysl, který Bůh s nimi měl…“ (L 7,30).

Je moc důležité vědět, že „on byl proklán pro naši nevěrnost, trestání snášel pro náš pokoj“ (Iz 53,5); nezaškodí si tento verš občas přeříkat v první osobě, s pohledem na kříž.

Bez „špatné“ zprávy o závažnosti hříchu bychom nedocenili dobrou zprávu, která je v Kristově kříži obsažena. Zůstává však pravdou, že kříž je především zjevením Boží lásky.