Jsem schopen snést všechny nepříjemné stránky partnera?
Každý člověk má naprostou svobodu v tom, řekne-li někomu ano nebo ne, nemá ji však v tom, kdo se mu líbí a kdo ne. Představa o druhém člověku je poskládána z mnoha obrazů, které si přinášíme ze své rodiny. U muže zde hraje hlavní roli matka, u ženy otec a neméně důležitý je i charakter celé osobnosti. Každý člověk je nějak citlivý na určitý typ lidí. Ale typ člověka a konkrétní vlastnosti, to jsou dvě rozdílné věci. S tím, že se nám někdo líbí, nic neuděláme, to přijde jaksi samo. Ale časem je třeba položit si otázku, zda bych s ním byl také schopen prožít celý život, to znamená:
- Zda jsem schopen snést všechny nepříjemné stránky jeho osobnosti. Zvláště podtrhuji slovo „všechny“, protože žádná z nich se nedá vyloučit.
- Zda mám ty vlastnosti, které mému protějšku chybí, ale jsou pro stabilitu manželství a rodiny nezbytné. Nelze očekávat, že ten druhý se stane pro „mé modré oči“ tím, kým nikdy nebyl, není a nebude.
- Zda se shodneme na zásadních představách o manželství a rodině, které bychom chtěli vytvořit.
- Zda máme podobné hodnotové žebříčky
- Zda můj protějšek nemá vlastnosti, které jsou pro mne nesnesitelné.
Stejné životní směřování
Další velice důležitou věcí je, aby ti dva měli stejné životní směřování. Neznamená to ale, že musí být oba fyzici, zemědělci nebo výtvarníci. Popravdě řečeno taková kombinace je někdy i nebezpečná. Šťastnější je, jsou-li každý z jiného oboru, ale přitom schopni se navzájem akceptovat a respektovat. Je třeba svému protějšku opravdu rozumět, přijímat a chápat ho. Aby byl člověk toho schopen, musí být skutečně dospělý. Dospělý v tom smyslu, že dokáže unést rozdíl mezi sebou a svým životním partnerem. Psychická nedospělost a nezralost (jež není jen otázkou věku!) je příčinou řady krachů manželství. Mimo jiné se projeví v neschopnosti unést toho druhého v jeho jinakosti.
Potíž, sejde-li se silná osobnost a osobnost, která je ráda závislá
Nikdo ovšem nemůže nést svého partnera stále a ve všem. Zde nám vyvstává před očima další potíž, a to sejde-li se silná osobnost a osobnost, která je ráda závislá. Samo o sobě to být špatné nemusí, ale pověsí-li se ta slabá strana té silné na krk jak pytel ovsa a chce se tak nechat nosit celý život, nebo udělá-li si ze svého silnějšího protějšku božstvo, dělá to sice tomu obdivovanému náramně dobře, ale takový vztah zpravidla dlouho nevydrží. Je nadlidsky náročné po někom chtít, aby vždy věděl, co a jak, aby vždy mohl, vydržel, měl více schopností, byl vším. To nejde! Ti dva se mají doplňovat, a ne že jeden bude jenom brát a druhý jenom dávat, že jeden bude jenom závislý a druhý ho vždy ponese. Zrovna tak není možné si to odměřovat, aby to vždy bylo na gram stejné.
Do manželství vstupují dva stejně hodnotní, nikoliv ale stejní lidé. Někdo je vytrvalejší, někdo ráznější, někdo energičtější, jiný klidnější, trpělivější a mají se navzájem doplňovat. Je ovšem nesmysl chtít po partnerovi vlastnost, kterou nemá a nikdy mít nebude. Jeden vtipný bonmot říká: V manželství musí jeden tomu druhému několikrát denně odpouštět, že není Bohem.
