Prvotní církev se modlila: „Pohleď Pane na jejich hrozby a vztahuj svou ruku…“
Prvotní církev se modlila takto: „Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo; a vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky skrze jméno svatého služebníka Ježíše.“ (Sk 4,29-30)
Odvážíme se modlit stejně, aby i dnešní církev více zakoušela nadpřirozené Boží skutky a zázraky?
Jan XXIII. se modlil: „Pane, obnov v naší dobé své zázraky jako o nových Letnicích.“
Když byl v roce 1958 zvolen papežem Jan XXIII., k překvapení všech svolal 2. vatikánský koncil, který se konal v letech 1962-1965. Pro přípravnou fázi koncilu sepsal modlitbu a povzbuzoval celou církev, aby se ji vroucně modlila. Modlitba začínala slovy: „Pane, obnov v naší dobé své zázraky jako o nových Letnicích.“ Navíc Jan XXIII. požádal biskupy a kardinály z celého světa, aby se na 2. vatikánský koncil připravili tím, že si přečtou knihu Skutku apoštolů.
Duchovní dary hrály v prvotní církvi zásadní roli
Při četbě knihy Skutky apoštolů je jasné, že duchovní dary hrály zásadní roli při účinném hlásání radostné zvěsti, při budování prvotní církve a při jejím rychlém růstu. Vlastně hned první čin právě zrozené církve byl nadpřirozený: jednalo se o zázračné mluvení v jazycích, které apoštolové neovládali. A o čem měli podle vnuknutí Ducha svatého mluvit? „O velikých skutcích Božích“ (Sk 2,11 ) – tedy o jeho nadpřirozeném jednání uprostřed Božího lidu. Nadpřirozeno je přímo zakódováno v DNA církve.!
Dvaadvacet z osmadvaceti kapitol knihy Skutků - tedy tři čtvrtiny – hovoří o uzdraveních, osvobození od zlých duchů, proroctvích, nadpřirozeném poznání, zázracích nebo vzkříšení z mrtvých. Charismatická činnost skrze používání duchovních darů byla u věřících v prvotní církvi nejen něčím normálním, ale byla také velmi široce rozšířena a měla zásadní význam pro výjimečný růst a vzestup církve.
Později se duchovní dary vytratily
Je užitečné vědět, že používání duchovních darů nezaniklo se smrtí apoštolů. Během čtyř staletí byly duchovní dary v životě a poslání církve zcela běžné, jak o tom čteme ve spisech mnoha prvních světců a církevních otců. Duchovní dary pak sice nikdy zcela nevymizely, ale postupem času jako by se vytratily z „normálního“ života církve, už nepatřily k běžné zkušenosti věřících v jejich místních společenstvích. Usilovat o duchovní dary bylo považováno za troufalé, ačkoli Písmo k tomu vybízí. Běžní lidé doufali v zázraky při návštěvě poutních míst, jindy vzývali Boží přátele a svaté a prosili o jejich přímluvu. I když všechny tyto praktiky sehrály v nadpřirozeném životě církve důležitou roli, nepatří do kategorie
charismat.
V průběhu staletí života církve byly zaznamenány příběhy obdarovaných prostých lidí, kteří dostali dar prorokování, osvobozování od démonů a konání zázraků. I přes takové příběhy je zřejmé, že až do počátku devatenáctého století byly projevy duchovních darů v širším těle církve na snad nejnižší úrovni, což byl stav na hony vzdálený Ježíšovým příslibům, zkušenosti prvotní církve, ale i pobídce svatého Pavla v Božím slově, abychom všichni horlivě usilovali o duchovní dary.
Papež Lev XIII. zasvětil 20. století Duchu svatému (1. ledna1901)
V druhé polovině devatenáctého století se však věci začaly měnit. Koncem 19. století navrhla italská řeholnice bl. Elena Guerra papeži Lvu XIII., aby zasvětil 20. století Duchu svatému. Papež její prorockou výzvu přijal a učinil tak slavnostním aktem dne 1. ledna1901, se slavnostním zpěvem Veni Creator Spiritus. Následoval prudký světový rozmach letničního hnutí, který v následujících desetiletích zasáhl stovky milionů lidí po celém světě. A i když katolíci nesouzní se všemi prvky letniční teologie, díky tomuto hnutí znovuobjevili velkou pravdu, že každý může prožít své „osobní Letnice“ a že charismata se nabízejí všem pokřtěným.
Láska, nebo duchovní dary? Co je důležitější?
V Novém zákoně shrnuje Ježíš celý zákon do dvojjediného přikázání lásky: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. … Miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Mt 22,37.39)
Samozřejmě i pro „charismatiky“ je láska tím nejvyšším a svrchovaným dobrem. Pavel však duchovní dary ve srovnání s ní neumenšuje, nýbrž obojí propojuje: „Držte se lásky a usilujte o duchovní dary“ (1K 14,1). Nejedná se tedy o vylučovací poměr; potřebujeme obojí. Když Pavel důrazně pobízel prvotní křesťany, aby prosili Boha o duchovní dary a pěstovali je, zároveň prosazoval lásku jako tu nejlepší „cestu“: sloužit by se mělo v lásce a z lásky (srov. 1K 12,31). Duchovní dary jsou tedy nástroje lásky. Láska musí být motivací k jejich používání: chceme s druhými sdílet Kristovu lásku tím nejúčinnějším způsobem, a tím šířit Boží království.
