K apoštolskému listu papeže Benedikta XVI. vydaného motu proprio Summorum pontificum, který rozšiřuje možnosti užívání předkoncilní liturgických knih (misálu i textů k udílení svátostí), bylo možné číst v našich novinách většinou nezasvěcené komentáře, nebo zmatené zprávy. Vrchol nepochopení asi představuje zpráva, otištěná v jednom krajském denníku, kde se tvrdí, že se kostely vyprázdní, protože faráři budou muset teď kázat latinsky! Kromě zmatených zpráv jsme také narazili na příkré kritiky papežova činu a na druhé straně na pochvalné pokyvování hlavou ve stylu: „Už je to tady, vždyť jsme to říkali!“
Především je třeba říci, že podle listu Benedikta XVI. jde v zásadě o volnou možnost slavit liturgii podle liturgických knih, zavedených v římskokatolické církvi po tridentském koncilu (konec 16. století), nikoliv o plošné zavedení liturgie v latině nebo dokonce o plošné zavedení předkoncilní liturgie. Liturgické knihy, jejichž vydání inicioval po tridentském koncilu (1545-1563) papež Pius V. a které se s mírnými úpravami užívaly do sedmdesátých let dvacátého století, byly po 2. vatikánském koncilu nahrazeny knihami revidovanými, přepracovanými, případně doplněnými. Takto postupně přepracovávané liturgické knihy (misál, breviář a rituál čili kniha s texty pro udílení svátostí a svátostin) a z nich vyplývající obnovená liturgie byly zavedeny v církvi celoplošně. Nahradily tak knihy i liturgii stávající a používat „předkoncilní“ liturgické knihy a slavit liturgii podle nich už nebylo dovoleno. Až v roce 1988 papež Jan Pavel II. vydal Motu proprio Ecclesia Dei, kterým dal biskupům možnost dovolit za určitých podmínek některým skupinám věřících slavit mešní liturgii podle „tridentského misálu“, přesněji podle roku 1962 schválené verze Římského misálu. Tyto liturgické texty existovaly a mohly být používány pouze v latině, byť existují jejich překlady v lidových misálcích.
V této souvislosti je třeba připomenout, že je zcela nepřesné mluvit v souvislosti s vydáním motu propria Benedikta XVI. o znovuzavedení latiny. Latinský jazyk z římské liturgie nezmizel ani po II. vatikánském koncilu, ale jeho užívání se po zavádění misálu a lekcionáře a textů udílení svátostí v národních jazycích podstatně zmenšilo. Ovšem předkoncilní mešní liturgie, liturgie hodin i většina svátosti byly a jsou slaveny pouze latinsky.
Motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI. upravuje slavení podle předkoncilních liturgických knih takto:
Čl. 1. Římský misál, promulgovaný Pavlem VI. je řádným výrazem onoho „lex orandi“ („zákona modlitby“) katolické Církve latinského ritu. Nicméně Římský misál, promulgovaný sv.Piem V. a opětovně vydaný bl. Janem XXIII. má být považován za mimořádný výraz téhož „lex orandi“ a má se mu prokazovat potřebná úcta pro jeho ctihodnost a starobylost. Tyto dva výrazy „lex orandi“ Církve nevnášejí žádným způsobem nějaké rozdělení do „lex credendi“ („zákona víry“) Církve, neboť představují dva způsoby jediného římského ritu.
Proto je dovoleno slavit Mešní Oběť podle typického vydání Římského Misálu, promulgovaného bl. Janem XXIII. roku 1962 a nikdy nezrušeného, jako mimořádnou formu Liturgie Církve. Podmínky pro užívání tohoto Misálu, stanovené předcházejícími dokumenty Quattuor abhinc annos a EcclesiaDei, se nahrazují následujícími:
Čl. 2. Každý katolický kněz latinského ritu, ať diecézní nebo řeholní, může ve mších slavených bez účasti lidu užívat Římský misál vydaný papežem Janem XXIII. roku 1962 anebo Římský misál promulgovaný papežem Pavlem VI. roku 1970, a to kterýkoli den, kromě Velikonočního tridua. Ke slavení podle jednoho či druhého misálu kněz nepotřebuje žádné dovolení ani Apoštolského stolce, ani svého ordináře.
Čl. 3. Komunity institutů zasvěceného života a společnosti apoštolského života, ať již papežského či diecézního práva, které při komunitním či konventuálním slavení ve vlastních oratořích chtějí slavit mši svatou podle vydání Římského misálu promulgovaného roku 1962 tak smějí činit. Pokud jednotlivá komunita nebo celý institut nebo společnost chce slavit tímto způsobem často, převážně nebo trvale, musí o tom rozhodnout vyšší představení podle práva, zákonů a zvláštních ustanovení.
Čl. 4. Ke slavení mše svaté, o kterém je v čl.2, mohou být při zachování právních norem připuštěni také věřící, kteří by o to dobrovolně požádali.
Čl. 5. § 1. Ve farnostech, v nichž je stabilně přítomna skupina věřících, která se drží předešlé liturgické tradice, farář ochotně přijme jejich žádost o slavení mše svaté podle ritu Římského misálu vydaného roku 1962; postará se o to, aby to bylo pro dobro těchto věřících v souladu s řádnou pastorační službou farnosti pod vedením biskupa podle normy kán. 392; vyhne se nesvornosti a bude podporovat jednotu celé Církve.
§ 2. Slavení podle misálu bl. Jana XXIII. se může konat ve všední dny; o nedělích a slavnostech je tímto způsobem také možné jednou celebrovat.
§ 3. Věřícím a kněžím, kteří o to požádají, farář dovolí slavení v této mimořádné formě také při zvláštních příležitostech, jako jsou svatby, pohřby nebo za jiných okolností, např. při poutích.
§ 4. Kněží, kteří užívají misál bl. Jana XXIII. musejí být způsobilí a bez právních zábran.
§ 5. V kostelech, které nejsou farní, ani konventuální je úkolem jejich rektora udělovat výše stanovenou licenci.
Čl. 6. Při mší slavených za účasti lidu podle misálu bl. Jana XXIII., mohou být liturgická čtení pronášena i v ostatních jazycích za použití vydání schválených Apoštolským stolcem.
Čl. 7. Pokud farář nevyhoví žádosti skupině věřících laiků, o kterých čl. 5 § 1, budou o tom informovat diecézního biskupa. Biskup je vroucně nabádán vyslyšet jejich touhu. Pokud se však nezasadí o konání tohoto slavení, předloží se věc Papežské komisi Ecclesia Dei.
Čl. 8. Biskup, který chce odpovědět na takovéto žádosti věřících laiků, ale různé důvody mu v tom brání, může se obrátit s prosbou o radu a pomoc na Komisi Ecclesia Dei.
Čl. 9. § 1. Farář, který všechno pozorně zvážil, může také vydat povolení k užití staršího rituálu při udělování svátostí křtu, manželství, pokání a pomazání nemocných, pokud je to pro dobro duší.
§ 2. Ordinářům je dána možnost slavit svátost biřmování za užití předešlého papežského pontifikálu, pokud to bude pro dobro duší.
§ 3. Klerikům ustanoveným „in sacris“ je dovoleno užívat Římský breviář promulgovaný bl.Janem XXIII. roku 1962.
Čl. 10. Místní ordinář, pokud to uzná za vhodné, může podle kán. 518 ustanovit personální farnost ke slavení podle starší formy římského ritu nebo k tomu podle příslušných právních norem jmenovat zvláštního rektora či kaplana.
Čl. 11. Papežská komise Ecclesia Dei ustanovená Janem Pavlem II. roku 1988 nadále plní svůj úkol. Tato komise má formu, úkoly a normy, udělené jí římským papežem.
Čl. 12. Tatáž komise bude kromě kompetencí, které jí už náleží, jednat autoritou Svatého stolce a bdít nad dodržováním a aplikací těchto dispozic.
Motu proprio doplnil papež Benedikt XVI. ještě dopisem biskupům, který bychom mohli nazvat pastýřským až „uklidňujícím“. Nejprve v něm probírá důvody, které ho k vydání dokumentu vedly:
Záhy po 2. vatikánském koncilu se dalo předpokládat, že používání misálu z roku 1962 bude žádat pouze starší generace, která s ním vyrostla. Mezitím se však jasně ukázalo, že také mladé osoby objevují tuto liturgickou formu, cítí se jí přitahováni a nalézají v ní formu, jež je jim vlastní při setkání s tajemstvím Nejsvětější eucharistie. Tak vznikla potřeba jasnější právní úpravy, což v době Motu propria z roku 1988 nebylo ještě zřejmé. Tyto nové normy mají tedy za cíl osvobodit Biskupy od povinnosti stále znovu zvažovat jak mají v různých situacích odpovídat……..
Došel jsem tak nyní k onomu pozitivnímu důvodu, který mne vedl v mém Motu proprio k přizpůsobení toho z roku 1988. Jde o to, dosáhnout interního smíření v lůně Církve. Při pohledu do minulosti, na rozdělení, která v průběhu staletí zraňovala Kristovo tělo, neustále vyvstává dojem, že v kritických momentech, ve kterých se tato rozdělení rodila, nebylo ze strany představitelů Církve učiněno dostatek pro zachování či znovu dosažení smíření a jednoty; vyvstává dojem, že opomenutí Církve mají svůj díl viny na skutečnosti, že se tato rozdělení mohla konsolidovat. Tento pohled do minulosti nás dnes staví před povinnost učinit vše, co lze, pro to, aby všichni ti, kteří skutečně touží po jednotě, mohli v této jednotě zůstat nebo ji opět nalézt.
Dále zdůrazňuje, že širší umožnění užívat předkoncilní liturgii není a nemá být nijakým zpochybněním koncilu a jím iniciované liturgické reformy:
Za prvé je to obava, že zde bude dotčena autorita 2.vatikánského koncilu a že jedno z jeho zásadních rozhodnutí – liturgická reforma – bude uvedena v pochybnost. Tato obava je neopodstatněná. V této souvislosti je nejprve třeba říci, že misál, publikovaný Pavlem VI. a znovu pak dvakrát vydaný Janem Pavlem II., samozřejmě, zůstává normální formou – řádnou formou – eucharistické liturgie. Poslední vydání Missale Romanum, které předcházelo koncilu, bylo publikováno z autority papeže Jana XXIII. roku 1962 a užíváno během koncilu, však bude moci být i nadále užíváno jako forma extraordinaria liturgického slavení. Není na místě mluvit o těchto dvou vydáních Římského misálu jako by to byly dva rity. Jde tedy spíše o dvojí způsob užívání jednoho a téhož Ritu.
Biskupy potom ujišťuje, že jejich právo a úkol řídit pastorační a liturgický život v jím svěřené diecézi nemá být dotčen:
V závěru mi leží na srdci, drazí bratři, zdůraznit to, že nové normy nezmenšují žádným způsobem vaši autoritu a odpovědnost, ani za liturgii, ani za pastoraci vašich věřících. Každý biskup totiž ve své diecézi řídí liturgii (srov. Sacrosanctum Concilium, č.22: „Sacrae Liturgiae moderatio ab Ecclesiae auctoritate unice vendet quae quidem est apud Apostolicam Sedem et, ad normam iuris, apud Episcopum“). Nic tedy není odnímáno autoritě biskupů, jejichž úkolem je i nadále bdít nad tím, aby se vše konalo v pokoji a klidně. Kdyby měl vzniknout nějaký problém, který farář nebude moci vyřešit, místní ordinář může vždycky zasáhnout v plném souladu s tím, co bylo stanoveno novými normami Motu proprio.
V závěru listu biskupům papež uvádí, že po tříleté době bude třeba zkušenosti vyhodnotit a potřebné věci případně napravit:
Kromě toho vás vybízím, drazí bratři, abyste Svatému stolci podali zprávy o vašich zkušenostech za tři roky po té, co toto Motu proprio vstoupí v platnost. Pokud by se skutečně objevily vážné těžkosti, vždycky bude možné najít cesty k nápravě.
Na rozdíl úvah o širších souvislostech vydaného dokumentu, které můžeme najít v zahraničních periodikách, jsme se zatím u nás dočetli poměrně málo o motivaci, vedoucích k vydání tohoto motu propria, a o širších souvislostech jeho vzniku i významu.
Především je třeba jasně opakovat papežova slova, že na platnosti 2. vatikánského koncilu se nic nemění a že pokoncilní čili současná liturgie (mše, liturgie hodin, liturgie svátostí) zůstává řádnou formou slavení v katolické církvi. Liturgie v předkoncilní podobě je pak formou mimořádnou a existuje jen v latinském jazyce. Nicméně motu proprio dovoluje používání lidového jazyka při předčítání biblických čtení u liturgie v předkoncilním tvaru.
Poměrně široká publikační činnost kardinála Ratzingera, nynějšího papeže Benedikta XVI., nám umožňuje pokusit se o vystižení hlavních motivů, které papeže k vydání tohoto dokumentu vedly:
- Benedikt XVI. má zjevně „starou“ liturgii rád, velmi si jí váží a nesouhlasil již dlouho s tím, že byla de facto zakázaná.
- Opakovaně zdůrazňuje kontinuitu života církve, kterou koncil nepřerušil. Nezná tedy „předkoncilní“ a „pokoncilní“ církev, kdy by koncil znamenal ostré dělítko mezi oběma. Právě tak nechce mluvit o předkoncilní a pokoncilní teologii a liturgii jako o dvou oddělených skutečnostech, u nichž by byla porušena kontinuita. Proto chce zachovat i formu liturgie, která sice není původní (netrvá od počátku církve), ale pro svou starobylost (užívala se v podstatě čtyři staletí) je úctyhodná.
- Chce udělat všechno pro to, aby ti, kdo se oddělují od celku katolické církve kvůli pokoncilní liturgii, neměli k tomuto oddělování důvod. Jinými slovy řečeno, chce vyjít vstříc těm, kdo chtějí být katolíky a lpí na předkoncilní liturgii.
Tyto a případné další papežovy motivy mohou vést k plodnému uvažování. Právě tak může vést k dalšímu uvažování zkoumání potřeb a motivů těch, kdo předkoncilní liturgii vyžadují nebo glorifikují. Zajímavé bude také hledání souvislostí mezi světem, v němž církev žije, formami, kterými se v něm vyjadřuje, a teologií i liturgií, která s tím vším souvisí. V dalším pokračování se o několik podnětů k takovým úvahám pokusíme.
České překlady dokumentu Summorum pontificum a dopisu biskupům, zde citované, jsou neoficiální překladem J. Glasera a jsou převzaty z internetových stránek českého vysílání Vatikánského rozhlasu, pravopis je mírně upraven podle běžných pravopisných norem. Dokumenty v plném znění najdete na adrese: www.radiovaticana.cz
Pokračování: Kdo v naší zemi požaduje předkoncilní liturgii ? Latinská mše II. zde
Své připomínky a náměty k tomuto článku můžete psát sem: motuproprio@vira.cz
V této souvislosti je třeba připomenout, že je zcela nepřesné mluvit v souvislosti s vydáním motu propria Benedikta XVI. o znovuzavedení latiny. Latinský jazyk z římské liturgie nezmizel ani po II. vatikánském koncilu, ale jeho užívání se po zavádění misálu a lekcionáře a textů udílení svátostí v národních jazycích podstatně zmenšilo. Ovšem předkoncilní mešní liturgie, liturgie hodin i většina svátosti byly a jsou slaveny pouze latinsky.
Motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI. upravuje slavení podle předkoncilních liturgických knih takto:
Čl. 1. Římský misál, promulgovaný Pavlem VI. je řádným výrazem onoho „lex orandi“ („zákona modlitby“) katolické Církve latinského ritu. Nicméně Římský misál, promulgovaný sv.Piem V. a opětovně vydaný bl. Janem XXIII. má být považován za mimořádný výraz téhož „lex orandi“ a má se mu prokazovat potřebná úcta pro jeho ctihodnost a starobylost. Tyto dva výrazy „lex orandi“ Církve nevnášejí žádným způsobem nějaké rozdělení do „lex credendi“ („zákona víry“) Církve, neboť představují dva způsoby jediného římského ritu.
Proto je dovoleno slavit Mešní Oběť podle typického vydání Římského Misálu, promulgovaného bl. Janem XXIII. roku 1962 a nikdy nezrušeného, jako mimořádnou formu Liturgie Církve. Podmínky pro užívání tohoto Misálu, stanovené předcházejícími dokumenty Quattuor abhinc annos a EcclesiaDei, se nahrazují následujícími:
Čl. 2. Každý katolický kněz latinského ritu, ať diecézní nebo řeholní, může ve mších slavených bez účasti lidu užívat Římský misál vydaný papežem Janem XXIII. roku 1962 anebo Římský misál promulgovaný papežem Pavlem VI. roku 1970, a to kterýkoli den, kromě Velikonočního tridua. Ke slavení podle jednoho či druhého misálu kněz nepotřebuje žádné dovolení ani Apoštolského stolce, ani svého ordináře.
Čl. 3. Komunity institutů zasvěceného života a společnosti apoštolského života, ať již papežského či diecézního práva, které při komunitním či konventuálním slavení ve vlastních oratořích chtějí slavit mši svatou podle vydání Římského misálu promulgovaného roku 1962 tak smějí činit. Pokud jednotlivá komunita nebo celý institut nebo společnost chce slavit tímto způsobem často, převážně nebo trvale, musí o tom rozhodnout vyšší představení podle práva, zákonů a zvláštních ustanovení.
Čl. 4. Ke slavení mše svaté, o kterém je v čl.2, mohou být při zachování právních norem připuštěni také věřící, kteří by o to dobrovolně požádali.
Čl. 5. § 1. Ve farnostech, v nichž je stabilně přítomna skupina věřících, která se drží předešlé liturgické tradice, farář ochotně přijme jejich žádost o slavení mše svaté podle ritu Římského misálu vydaného roku 1962; postará se o to, aby to bylo pro dobro těchto věřících v souladu s řádnou pastorační službou farnosti pod vedením biskupa podle normy kán. 392; vyhne se nesvornosti a bude podporovat jednotu celé Církve.
§ 2. Slavení podle misálu bl. Jana XXIII. se může konat ve všední dny; o nedělích a slavnostech je tímto způsobem také možné jednou celebrovat.
§ 3. Věřícím a kněžím, kteří o to požádají, farář dovolí slavení v této mimořádné formě také při zvláštních příležitostech, jako jsou svatby, pohřby nebo za jiných okolností, např. při poutích.
§ 4. Kněží, kteří užívají misál bl. Jana XXIII. musejí být způsobilí a bez právních zábran.
§ 5. V kostelech, které nejsou farní, ani konventuální je úkolem jejich rektora udělovat výše stanovenou licenci.
Čl. 6. Při mší slavených za účasti lidu podle misálu bl. Jana XXIII., mohou být liturgická čtení pronášena i v ostatních jazycích za použití vydání schválených Apoštolským stolcem.
Čl. 7. Pokud farář nevyhoví žádosti skupině věřících laiků, o kterých čl. 5 § 1, budou o tom informovat diecézního biskupa. Biskup je vroucně nabádán vyslyšet jejich touhu. Pokud se však nezasadí o konání tohoto slavení, předloží se věc Papežské komisi Ecclesia Dei.
Čl. 8. Biskup, který chce odpovědět na takovéto žádosti věřících laiků, ale různé důvody mu v tom brání, může se obrátit s prosbou o radu a pomoc na Komisi Ecclesia Dei.
Čl. 9. § 1. Farář, který všechno pozorně zvážil, může také vydat povolení k užití staršího rituálu při udělování svátostí křtu, manželství, pokání a pomazání nemocných, pokud je to pro dobro duší.
§ 2. Ordinářům je dána možnost slavit svátost biřmování za užití předešlého papežského pontifikálu, pokud to bude pro dobro duší.
§ 3. Klerikům ustanoveným „in sacris“ je dovoleno užívat Římský breviář promulgovaný bl.Janem XXIII. roku 1962.
Čl. 10. Místní ordinář, pokud to uzná za vhodné, může podle kán. 518 ustanovit personální farnost ke slavení podle starší formy římského ritu nebo k tomu podle příslušných právních norem jmenovat zvláštního rektora či kaplana.
Čl. 11. Papežská komise Ecclesia Dei ustanovená Janem Pavlem II. roku 1988 nadále plní svůj úkol. Tato komise má formu, úkoly a normy, udělené jí římským papežem.
Čl. 12. Tatáž komise bude kromě kompetencí, které jí už náleží, jednat autoritou Svatého stolce a bdít nad dodržováním a aplikací těchto dispozic.
Motu proprio doplnil papež Benedikt XVI. ještě dopisem biskupům, který bychom mohli nazvat pastýřským až „uklidňujícím“. Nejprve v něm probírá důvody, které ho k vydání dokumentu vedly:
Záhy po 2. vatikánském koncilu se dalo předpokládat, že používání misálu z roku 1962 bude žádat pouze starší generace, která s ním vyrostla. Mezitím se však jasně ukázalo, že také mladé osoby objevují tuto liturgickou formu, cítí se jí přitahováni a nalézají v ní formu, jež je jim vlastní při setkání s tajemstvím Nejsvětější eucharistie. Tak vznikla potřeba jasnější právní úpravy, což v době Motu propria z roku 1988 nebylo ještě zřejmé. Tyto nové normy mají tedy za cíl osvobodit Biskupy od povinnosti stále znovu zvažovat jak mají v různých situacích odpovídat……..
Došel jsem tak nyní k onomu pozitivnímu důvodu, který mne vedl v mém Motu proprio k přizpůsobení toho z roku 1988. Jde o to, dosáhnout interního smíření v lůně Církve. Při pohledu do minulosti, na rozdělení, která v průběhu staletí zraňovala Kristovo tělo, neustále vyvstává dojem, že v kritických momentech, ve kterých se tato rozdělení rodila, nebylo ze strany představitelů Církve učiněno dostatek pro zachování či znovu dosažení smíření a jednoty; vyvstává dojem, že opomenutí Církve mají svůj díl viny na skutečnosti, že se tato rozdělení mohla konsolidovat. Tento pohled do minulosti nás dnes staví před povinnost učinit vše, co lze, pro to, aby všichni ti, kteří skutečně touží po jednotě, mohli v této jednotě zůstat nebo ji opět nalézt.
Dále zdůrazňuje, že širší umožnění užívat předkoncilní liturgii není a nemá být nijakým zpochybněním koncilu a jím iniciované liturgické reformy:
Za prvé je to obava, že zde bude dotčena autorita 2.vatikánského koncilu a že jedno z jeho zásadních rozhodnutí – liturgická reforma – bude uvedena v pochybnost. Tato obava je neopodstatněná. V této souvislosti je nejprve třeba říci, že misál, publikovaný Pavlem VI. a znovu pak dvakrát vydaný Janem Pavlem II., samozřejmě, zůstává normální formou – řádnou formou – eucharistické liturgie. Poslední vydání Missale Romanum, které předcházelo koncilu, bylo publikováno z autority papeže Jana XXIII. roku 1962 a užíváno během koncilu, však bude moci být i nadále užíváno jako forma extraordinaria liturgického slavení. Není na místě mluvit o těchto dvou vydáních Římského misálu jako by to byly dva rity. Jde tedy spíše o dvojí způsob užívání jednoho a téhož Ritu.
Biskupy potom ujišťuje, že jejich právo a úkol řídit pastorační a liturgický život v jím svěřené diecézi nemá být dotčen:
V závěru mi leží na srdci, drazí bratři, zdůraznit to, že nové normy nezmenšují žádným způsobem vaši autoritu a odpovědnost, ani za liturgii, ani za pastoraci vašich věřících. Každý biskup totiž ve své diecézi řídí liturgii (srov. Sacrosanctum Concilium, č.22: „Sacrae Liturgiae moderatio ab Ecclesiae auctoritate unice vendet quae quidem est apud Apostolicam Sedem et, ad normam iuris, apud Episcopum“). Nic tedy není odnímáno autoritě biskupů, jejichž úkolem je i nadále bdít nad tím, aby se vše konalo v pokoji a klidně. Kdyby měl vzniknout nějaký problém, který farář nebude moci vyřešit, místní ordinář může vždycky zasáhnout v plném souladu s tím, co bylo stanoveno novými normami Motu proprio.
V závěru listu biskupům papež uvádí, že po tříleté době bude třeba zkušenosti vyhodnotit a potřebné věci případně napravit:
Kromě toho vás vybízím, drazí bratři, abyste Svatému stolci podali zprávy o vašich zkušenostech za tři roky po té, co toto Motu proprio vstoupí v platnost. Pokud by se skutečně objevily vážné těžkosti, vždycky bude možné najít cesty k nápravě.
Na rozdíl úvah o širších souvislostech vydaného dokumentu, které můžeme najít v zahraničních periodikách, jsme se zatím u nás dočetli poměrně málo o motivaci, vedoucích k vydání tohoto motu propria, a o širších souvislostech jeho vzniku i významu.
Především je třeba jasně opakovat papežova slova, že na platnosti 2. vatikánského koncilu se nic nemění a že pokoncilní čili současná liturgie (mše, liturgie hodin, liturgie svátostí) zůstává řádnou formou slavení v katolické církvi. Liturgie v předkoncilní podobě je pak formou mimořádnou a existuje jen v latinském jazyce. Nicméně motu proprio dovoluje používání lidového jazyka při předčítání biblických čtení u liturgie v předkoncilním tvaru.
Poměrně široká publikační činnost kardinála Ratzingera, nynějšího papeže Benedikta XVI., nám umožňuje pokusit se o vystižení hlavních motivů, které papeže k vydání tohoto dokumentu vedly:
- Benedikt XVI. má zjevně „starou“ liturgii rád, velmi si jí váží a nesouhlasil již dlouho s tím, že byla de facto zakázaná.
- Opakovaně zdůrazňuje kontinuitu života církve, kterou koncil nepřerušil. Nezná tedy „předkoncilní“ a „pokoncilní“ církev, kdy by koncil znamenal ostré dělítko mezi oběma. Právě tak nechce mluvit o předkoncilní a pokoncilní teologii a liturgii jako o dvou oddělených skutečnostech, u nichž by byla porušena kontinuita. Proto chce zachovat i formu liturgie, která sice není původní (netrvá od počátku církve), ale pro svou starobylost (užívala se v podstatě čtyři staletí) je úctyhodná.
- Chce udělat všechno pro to, aby ti, kdo se oddělují od celku katolické církve kvůli pokoncilní liturgii, neměli k tomuto oddělování důvod. Jinými slovy řečeno, chce vyjít vstříc těm, kdo chtějí být katolíky a lpí na předkoncilní liturgii.
Tyto a případné další papežovy motivy mohou vést k plodnému uvažování. Právě tak může vést k dalšímu uvažování zkoumání potřeb a motivů těch, kdo předkoncilní liturgii vyžadují nebo glorifikují. Zajímavé bude také hledání souvislostí mezi světem, v němž církev žije, formami, kterými se v něm vyjadřuje, a teologií i liturgií, která s tím vším souvisí. V dalším pokračování se o několik podnětů k takovým úvahám pokusíme.
České překlady dokumentu Summorum pontificum a dopisu biskupům, zde citované, jsou neoficiální překladem J. Glasera a jsou převzaty z internetových stránek českého vysílání Vatikánského rozhlasu, pravopis je mírně upraven podle běžných pravopisných norem. Dokumenty v plném znění najdete na adrese: www.radiovaticana.cz
Pokračování: Kdo v naší zemi požaduje předkoncilní liturgii ? Latinská mše II. zde
Své připomínky a náměty k tomuto článku můžete psát sem: motuproprio@vira.cz
