Aneb: čekání...
Nechtěl bych navozovat sentimentální adventní atmosféru, ale přece jen mi nezbývá nic jiného, než připomenout dětské prožívání předvánočního času. Jako dospělí se totiž mnohdy lekáme rychlosti, se kterou se vánoce blíží, a co všechno nestihneme, ale jako děti jsme se nejspíš těšili. Těšili, čekali a počítali s tím, že se dočkáme. A právě o úvahy o čekání a těšení mi jde.
Moderní společnost, která má jistě mnoho kladů a krásných stránek, některé věci nespravedlivě opomíjí a jiné dokonce škrtá. Například očekávání, trpělivé čekání a těšení se nebývá považováno za žádnou hodnotu. Naopak, reklama nám znovu a znovu vnucuje, že to, co chceme, můžeme mít samozřejmě ihned. Bez čekání, bez otálení - a tedy i bez těšení se a bez čekání. Je to opravdu jen a jen výhoda? Neztrácí člověk nějakou důležitou dimenzi života?
Musíme uznat, že ať chceme nebo nechceme, žijeme ve společnosti, kde je mnoho věcí dostupných ihned. Není třeba čekat na první letní jablka - jablka jsou k dostání po celý rok. Podobně jahody, rajčata, a tak dále. Nepovažuji to samozřejmě za nějakou újmu, že si je můžeme koupit. Ale zjišťuji, že řada lidí, vychovaných jen a jen v "supermarketové kultuře" ztrácí přístup k podstatné skutečnosti: nevnímají růst, zrání a potřebné čekání jako samozřejmou součást mnoha životních procesů.
V kultuře, která je určována zemědělstvím a kde je tedy člověk v denním kontaktu s přírodou, je to jiné. Tam je třeba čekat na příslušné vegetační období, aby růst vůbec začal. A dále je třeba čekat zrání plodu. Termín sklizně neurčujeme my, ale přírodní podmínky a děje. Člověk se potom cítí být spíš součástí tohoto dění, než suverénním pánem všeho. Jeho pohled na život a svět může být pravdivější.
Nejde ovšem v prvé řadě o náš vztah k zemědělským produktům. Jde o náš vztah ke světu a životu. Bez schopnosti čekat, bez vnímání, že mnohé prostě musí ve svůj čas dozrát, se člověk snadno stává kořistnickým násilníkem. A to nejen ve vztahu k věcem, ale ve vztahu k lidem a k sobě samotnému. Ta zmíněná "supermarketová kultura" může vést k domněnkám, že mohu mít všechno ihned, kdy chci a jak chci. A že je možné chtít libovolný životní výsledek od sebe samotných, od svých podřízených, studentů, dětí opravdu vždy ihned Ale jakou cenu v našich očích asi bude mít to, co je vždy a snadno k mání okamžitě? Našemu způsobu užívání světa - rozumějme nás, lidí v rozvinutých zemích - se někdy říká výstižnou zkratkou "užij a zahoď!" To je přesně ono: to, co snadno získáme dnes i zítra nebudeme šetřit a schovávat. U věcí to nemusí tak silně vadit, i když ekologické důsledky tohoto přístupu k věcem jistě potěšitelné nejsou. Ale ve vztahu k lidem? To je právě jiná otázka. I k lidem lze přistupovat podle zmíněného hesla. Člověk je mi cenný jen dnes a zítra, kdy od něho něco potřebuji. A je pro mne cenný jen ten, kdo mi mé přání vyplní. A potom - mohu zahodit. Nebo pokud není s to mé přání ihned vyplnit, nezajímá mne. Nebudu přece čekat, až dozraje!
Prodávat banky je rychlé. Ekonomický užitek z prodeje může být okamžitý i za cenu velkých finančních ztrát. Ale investovat do vzdělávání ? To nepřináší okamžitý efekt. Zde je třeba čekat a to bez jistoty z výsledku. Má špatná finanční situace našeho školství opravdu příčiny jen a jen ekonomické, případně politicko - organizační v úzkém slova smyslu? Není to také projevem naší neochoty čekat, která se promítá do politických rozhodnutí? Nemají pedagogové vůči studujícím a rodiče vůči svým dětem víc moudrosti, než politikové při tvorbě rozpočtu? Rodič, pedagog, ale také hudebník a sportovec vědí, že sebevětší talent potřebuje čas růstu a zrání. Že lidská kvalita v mnoha oborech se nedá naordinovat, nadiktovat, koupit, prostě opatřit ihned. Bez čekání se řady věcí nelze dočkat. Všechno opravdu nelze koupit. Ale lze čekání propagovat?
Mnozí z nás mají špatné zkušenosti s tím, co jím bylo v minulém režimu znovu a znovu slibováno jako šťastná budoucnost. Řada slibů jen zakrývala neschopnost zvládnout ty věci, které ve společnosti zvládnuty být mohly a měly. Tyto zkušenosti nás mohou opravdu posouvat směrem k nedočkavosti a k nedůvěře, ve které nejsme ochotni čekat na nic. Ostatně odsouvání řady požadavků do doby "až budeme bohatší" se děje i dnes, třeba právě u již zmíněného financování vzdělání. Toto odsouvání ovšem dobré není. Nelze čekat, že sklidíme úrodu tam, kde jsme nezaseli, že v budoucnu přinese užitek něco, co bylo v přítomnosti zanedbáno.
Je tu ale ještě další věc, myslím, že mnohem hlubší, která vede člověka k netrpělivosti, k neochotě čekat, v krajním případě i k bezohlednému "urvi, co můžeš, a to okamžitě!" Je to obecná nejistota, kterou život přináší. Žijeme na jedné straně ve světě, kde považujeme za samozřejmé zajištění nejen základních podmínek k životu, jako je jídlo, teplo, oděv, ale i mnoha běžných služeb, jako je dodávka elektřiny i třeba tento fungující rozhlas. Na druhé straně víme, a každá katastrofa nám to silně připomene, že tento svět, zajištěný mnohou technikou, je velmi zranitelný. Dnes je už zřejmé, že život na celých kontinentech by mohlo zásadním způsobem ochromit třeba zhroucení počítačových sítí, bez nichž bychom neměli ani vodu, ani elektřinu ve městech. A k takovému poškození není třeba mít ani tanky, ani děla, ani tisíce pochodujících vojáků. A konečně byl, je a bude zranitelný lidský život. Neumíráme sice tak brzy jako minulé generace, ale umíráme i dnes náhle a nečekaně, ať už zásahem nemoci nebo rukou vraha. A můžeme mít k tomu ještě dojem, že máme na světě mnohem víc co ztratit, než měl náš chudý, každý den o živobytí tvrdě bojující prapředek.
Vypadá to takto snad až moc černě. Ponecháme tedy očekávání a těšení se dětem a sami se vrhneme realisticky do života tak, abychom měli vše hned a teď? To by byla škoda, nechat si strachem a obavami znetvořit život. Podívejme se tedy ještě jednou do vlastní minulosti i na dnešní děti. Které dítě se mohlo zejména těšit na vánoce a to bez obav, že bude hrubě zklamáno? Zdaleka ne dítě nejbohatších rodičů, ale dítě, které si bylo a je vědomo skutečnosti, že je milováno. Milující rodič nebude dítě opakovaně zklamávat. Rozumí mu a dovede ho obšťastnit. Nesplní sice všechny jeho přání, ale bude se snažit udělat ho šťastným. Kdo má tuto životní zkušenost, má pro svůj vztah ke světu jedinečné obdarování. Pevný základ pro postoje důvěry. A tak si dovolím tvrdit, že nikoliv výhry v loteriích a soutěžích ani velmi výhodný leasing, na který získáme okamžitě to, nač nechceme čekat, jsou základem naší radosti a podkladem k důvěře vůči proměnám života, ve kterých může člověk i čekat a těšit se. Mnohem větší cenu má zkušenost milovaného člověka. Zkušenost s láskou, kterou jsme si mohli být jisti a zjištění, že jsme sami schopni spolehlivě milovat. K této nesmírně cenné zkušenosti si můžeme navzájem pomáhat, může si ji ve vzájemných vztazích darovat. Nejen my dospělí dětem, ale i my dospělí mezi sebou navzájem. Je to ohromná možnost. A můžeme jít ještě dál. Kdo má otevřenou cestu k vnímání Boha, ten má také otevřenou cestu k zakoušení jeho věrné lásky. Zvlášť když jí neměří jen intenzitou blahých pocitů nebo mírou splnění svých někdy pošetilých přání. Mnohem jistější je, když člověk třeba ze slov Bible pochopí, co mu Bůh slíbil a ve svém životě odhalí, jak je to věrně naplňováno. Má pak za sebou zkušenost, vedoucí k životní jistotě a před sebou mnoho věcí, na které se může těšit a z jejichž naplnění se může radovat.
Musíme uznat, že ať chceme nebo nechceme, žijeme ve společnosti, kde je mnoho věcí dostupných ihned. Není třeba čekat na první letní jablka - jablka jsou k dostání po celý rok. Podobně jahody, rajčata, a tak dále. Nepovažuji to samozřejmě za nějakou újmu, že si je můžeme koupit. Ale zjišťuji, že řada lidí, vychovaných jen a jen v "supermarketové kultuře" ztrácí přístup k podstatné skutečnosti: nevnímají růst, zrání a potřebné čekání jako samozřejmou součást mnoha životních procesů.
V kultuře, která je určována zemědělstvím a kde je tedy člověk v denním kontaktu s přírodou, je to jiné. Tam je třeba čekat na příslušné vegetační období, aby růst vůbec začal. A dále je třeba čekat zrání plodu. Termín sklizně neurčujeme my, ale přírodní podmínky a děje. Člověk se potom cítí být spíš součástí tohoto dění, než suverénním pánem všeho. Jeho pohled na život a svět může být pravdivější.
Nejde ovšem v prvé řadě o náš vztah k zemědělským produktům. Jde o náš vztah ke světu a životu. Bez schopnosti čekat, bez vnímání, že mnohé prostě musí ve svůj čas dozrát, se člověk snadno stává kořistnickým násilníkem. A to nejen ve vztahu k věcem, ale ve vztahu k lidem a k sobě samotnému. Ta zmíněná "supermarketová kultura" může vést k domněnkám, že mohu mít všechno ihned, kdy chci a jak chci. A že je možné chtít libovolný životní výsledek od sebe samotných, od svých podřízených, studentů, dětí opravdu vždy ihned Ale jakou cenu v našich očích asi bude mít to, co je vždy a snadno k mání okamžitě? Našemu způsobu užívání světa - rozumějme nás, lidí v rozvinutých zemích - se někdy říká výstižnou zkratkou "užij a zahoď!" To je přesně ono: to, co snadno získáme dnes i zítra nebudeme šetřit a schovávat. U věcí to nemusí tak silně vadit, i když ekologické důsledky tohoto přístupu k věcem jistě potěšitelné nejsou. Ale ve vztahu k lidem? To je právě jiná otázka. I k lidem lze přistupovat podle zmíněného hesla. Člověk je mi cenný jen dnes a zítra, kdy od něho něco potřebuji. A je pro mne cenný jen ten, kdo mi mé přání vyplní. A potom - mohu zahodit. Nebo pokud není s to mé přání ihned vyplnit, nezajímá mne. Nebudu přece čekat, až dozraje!
Prodávat banky je rychlé. Ekonomický užitek z prodeje může být okamžitý i za cenu velkých finančních ztrát. Ale investovat do vzdělávání ? To nepřináší okamžitý efekt. Zde je třeba čekat a to bez jistoty z výsledku. Má špatná finanční situace našeho školství opravdu příčiny jen a jen ekonomické, případně politicko - organizační v úzkém slova smyslu? Není to také projevem naší neochoty čekat, která se promítá do politických rozhodnutí? Nemají pedagogové vůči studujícím a rodiče vůči svým dětem víc moudrosti, než politikové při tvorbě rozpočtu? Rodič, pedagog, ale také hudebník a sportovec vědí, že sebevětší talent potřebuje čas růstu a zrání. Že lidská kvalita v mnoha oborech se nedá naordinovat, nadiktovat, koupit, prostě opatřit ihned. Bez čekání se řady věcí nelze dočkat. Všechno opravdu nelze koupit. Ale lze čekání propagovat?
Mnozí z nás mají špatné zkušenosti s tím, co jím bylo v minulém režimu znovu a znovu slibováno jako šťastná budoucnost. Řada slibů jen zakrývala neschopnost zvládnout ty věci, které ve společnosti zvládnuty být mohly a měly. Tyto zkušenosti nás mohou opravdu posouvat směrem k nedočkavosti a k nedůvěře, ve které nejsme ochotni čekat na nic. Ostatně odsouvání řady požadavků do doby "až budeme bohatší" se děje i dnes, třeba právě u již zmíněného financování vzdělání. Toto odsouvání ovšem dobré není. Nelze čekat, že sklidíme úrodu tam, kde jsme nezaseli, že v budoucnu přinese užitek něco, co bylo v přítomnosti zanedbáno.
Je tu ale ještě další věc, myslím, že mnohem hlubší, která vede člověka k netrpělivosti, k neochotě čekat, v krajním případě i k bezohlednému "urvi, co můžeš, a to okamžitě!" Je to obecná nejistota, kterou život přináší. Žijeme na jedné straně ve světě, kde považujeme za samozřejmé zajištění nejen základních podmínek k životu, jako je jídlo, teplo, oděv, ale i mnoha běžných služeb, jako je dodávka elektřiny i třeba tento fungující rozhlas. Na druhé straně víme, a každá katastrofa nám to silně připomene, že tento svět, zajištěný mnohou technikou, je velmi zranitelný. Dnes je už zřejmé, že život na celých kontinentech by mohlo zásadním způsobem ochromit třeba zhroucení počítačových sítí, bez nichž bychom neměli ani vodu, ani elektřinu ve městech. A k takovému poškození není třeba mít ani tanky, ani děla, ani tisíce pochodujících vojáků. A konečně byl, je a bude zranitelný lidský život. Neumíráme sice tak brzy jako minulé generace, ale umíráme i dnes náhle a nečekaně, ať už zásahem nemoci nebo rukou vraha. A můžeme mít k tomu ještě dojem, že máme na světě mnohem víc co ztratit, než měl náš chudý, každý den o živobytí tvrdě bojující prapředek.
Vypadá to takto snad až moc černě. Ponecháme tedy očekávání a těšení se dětem a sami se vrhneme realisticky do života tak, abychom měli vše hned a teď? To by byla škoda, nechat si strachem a obavami znetvořit život. Podívejme se tedy ještě jednou do vlastní minulosti i na dnešní děti. Které dítě se mohlo zejména těšit na vánoce a to bez obav, že bude hrubě zklamáno? Zdaleka ne dítě nejbohatších rodičů, ale dítě, které si bylo a je vědomo skutečnosti, že je milováno. Milující rodič nebude dítě opakovaně zklamávat. Rozumí mu a dovede ho obšťastnit. Nesplní sice všechny jeho přání, ale bude se snažit udělat ho šťastným. Kdo má tuto životní zkušenost, má pro svůj vztah ke světu jedinečné obdarování. Pevný základ pro postoje důvěry. A tak si dovolím tvrdit, že nikoliv výhry v loteriích a soutěžích ani velmi výhodný leasing, na který získáme okamžitě to, nač nechceme čekat, jsou základem naší radosti a podkladem k důvěře vůči proměnám života, ve kterých může člověk i čekat a těšit se. Mnohem větší cenu má zkušenost milovaného člověka. Zkušenost s láskou, kterou jsme si mohli být jisti a zjištění, že jsme sami schopni spolehlivě milovat. K této nesmírně cenné zkušenosti si můžeme navzájem pomáhat, může si ji ve vzájemných vztazích darovat. Nejen my dospělí dětem, ale i my dospělí mezi sebou navzájem. Je to ohromná možnost. A můžeme jít ještě dál. Kdo má otevřenou cestu k vnímání Boha, ten má také otevřenou cestu k zakoušení jeho věrné lásky. Zvlášť když jí neměří jen intenzitou blahých pocitů nebo mírou splnění svých někdy pošetilých přání. Mnohem jistější je, když člověk třeba ze slov Bible pochopí, co mu Bůh slíbil a ve svém životě odhalí, jak je to věrně naplňováno. Má pak za sebou zkušenost, vedoucí k životní jistotě a před sebou mnoho věcí, na které se může těšit a z jejichž naplnění se může radovat.
