Pro lenocha platí, že systematicky nahrazuje činy pouhými slovy. Co nedokáže nebo spíše nechce dělat, to alespoň ‚okecá‘, z toho se vymluví. Za nějaký čas vlastní rozpor teorie a praxe přestane vnímat a třeba i učí druhé věcem, které sám dávno nežije.
Lenoch bývá lhář a alibista. Když dostane ve škole špatnou známku, je to vždycky chyba učitele. Přijde-li někam pozdě, protože se doma včas nezvedl od novin, řekne, že nejela tramvaj nebo že doma prasklo vodovodní potrubí. Raději vymýšlí různé konstrukce, aby nemusel přiznat, že měl prostě vyrazit z domu o deset minut dřív nebo že zaspal. „Kolik lží, aby se člověk vyhnul drobnému pokoření,“ říkával sv. farář z Arsu.
Rovněž mnohomluvnost a nedbalost v práci jdou často ruku v ruce: „Nebuď prostořeký ve svém hovoru, ani lenivý a nedbalý v tom, co děláš,“ napomíná Boží slovo (Sir 4,29). I Otcové pouště upozorňují, že mezi mnohomluvností a leností (acedií) bývá souvislost: „Omrzelost nebo lenost je – často tak jako pomlouvání – výhonkem nezkroceného jazyka. Je to uvolněnost duše, zemdlenost ducha, znechucení duchovními úkony“. A každý z nás už si asi vyzkoušel, že mnohomluvnost skutečně vyčerpává a zatemňuje duši, znemožňuje vnitřní soustředění a způsobuje jistou slabost vůle a mrzutost – kterou pak někteří přebíjejí ještě rozpustilejším neplodným mluvením či vtipkováním.
Bylo mi asi sedmnáct, když jsme s jistou skupinkou mládeže trávili víkend duchovní obnovy na jedné faře v pohraničí. V sobotu odpoledne jsme nabídli místnímu faráři pomoc a on nás poslal zrýt a uklidit zahrádku. Rozdali jsme si nářadí, a pak se rozjela zábava. Zvláště vynikala skupina vysokoškolských studentů, kteří stáli opřeni o rýče a vedli nekonečné filosoficko-teologické dekadentní řeči a předháněli se ve vtipkování o všem možném. Za tři hodiny přijel otec V. z objížďky nemocných, našel kluky téměř na stejném místě, a ač byl jinak člověk mírný a laskavý, zjevně se rozčílil: „Tak vám pěkně děkuju. Tohle je ovšem křesťanství na ...,“ prohlásil, popadl rýč a před našimi zraky za dvacet minut zryl celý záhon sám. Bylo to zahanbující, ale ta lekce byla pro nás asi užitečnější než celá duchovní obnova. Od té doby si říkám, že na exerciciích pro mládež, zvláště pokud jsou z města a z paneláků, by kvůli rovnoměrnému rozvoji osobnosti neměla chybět fyzická práce (ve smyslu benediktinského hesla ora et labora).
Podle výroku z Přísloví 26,16 jde ruku v ruce s leností rovněž ‚machrování‘. Ne nadarmo se říká, co Čech, to fotbalový trenér, a jak známo, většina z našich pivních sportovců už hodně dávno do míče nekopla. Jiní zase rádi vedou dlouhé kritické rozpravy o politice, aniž by se sami hodlali kdekoli angažovat pro věci veřejné. Pro další se stala koníčkem kritika církve, zvlčilé společnosti nebo kohokoliv, o koho zavadí jazykem.
Kritizovat není zlé samo o sobě. Vždyť toto původem řecké slovo znamená posuzovat, rozlišovat, zvažovat, a to jsou naprosto nezbytné činnosti jakéhokoliv myslícího člověka. Celý problém spočívá v tom, kdo, co a jak posuzuje.
***
Zpracováno podle knihy Kateřiny Lachmanové: Dvojí tvář lenosti, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z knihy naleznete zde.
Rovněž mnohomluvnost a nedbalost v práci jdou často ruku v ruce: „Nebuď prostořeký ve svém hovoru, ani lenivý a nedbalý v tom, co děláš,“ napomíná Boží slovo (Sir 4,29). I Otcové pouště upozorňují, že mezi mnohomluvností a leností (acedií) bývá souvislost: „Omrzelost nebo lenost je – často tak jako pomlouvání – výhonkem nezkroceného jazyka. Je to uvolněnost duše, zemdlenost ducha, znechucení duchovními úkony“. A každý z nás už si asi vyzkoušel, že mnohomluvnost skutečně vyčerpává a zatemňuje duši, znemožňuje vnitřní soustředění a způsobuje jistou slabost vůle a mrzutost – kterou pak někteří přebíjejí ještě rozpustilejším neplodným mluvením či vtipkováním.
Bylo mi asi sedmnáct, když jsme s jistou skupinkou mládeže trávili víkend duchovní obnovy na jedné faře v pohraničí. V sobotu odpoledne jsme nabídli místnímu faráři pomoc a on nás poslal zrýt a uklidit zahrádku. Rozdali jsme si nářadí, a pak se rozjela zábava. Zvláště vynikala skupina vysokoškolských studentů, kteří stáli opřeni o rýče a vedli nekonečné filosoficko-teologické dekadentní řeči a předháněli se ve vtipkování o všem možném. Za tři hodiny přijel otec V. z objížďky nemocných, našel kluky téměř na stejném místě, a ač byl jinak člověk mírný a laskavý, zjevně se rozčílil: „Tak vám pěkně děkuju. Tohle je ovšem křesťanství na ...,“ prohlásil, popadl rýč a před našimi zraky za dvacet minut zryl celý záhon sám. Bylo to zahanbující, ale ta lekce byla pro nás asi užitečnější než celá duchovní obnova. Od té doby si říkám, že na exerciciích pro mládež, zvláště pokud jsou z města a z paneláků, by kvůli rovnoměrnému rozvoji osobnosti neměla chybět fyzická práce (ve smyslu benediktinského hesla ora et labora).
Podle výroku z Přísloví 26,16 jde ruku v ruce s leností rovněž ‚machrování‘. Ne nadarmo se říká, co Čech, to fotbalový trenér, a jak známo, většina z našich pivních sportovců už hodně dávno do míče nekopla. Jiní zase rádi vedou dlouhé kritické rozpravy o politice, aniž by se sami hodlali kdekoli angažovat pro věci veřejné. Pro další se stala koníčkem kritika církve, zvlčilé společnosti nebo kohokoliv, o koho zavadí jazykem.
Kritizovat není zlé samo o sobě. Vždyť toto původem řecké slovo znamená posuzovat, rozlišovat, zvažovat, a to jsou naprosto nezbytné činnosti jakéhokoliv myslícího člověka. Celý problém spočívá v tom, kdo, co a jak posuzuje.
***
Zpracováno podle knihy Kateřiny Lachmanové: Dvojí tvář lenosti, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z knihy naleznete zde.
