Ježíš žádnému člověku utrpení nedoporučuje.
Naopak, nemocné a trpící od utrpení osvobozuje.
Sám ale trpí. Jak to chápat? A co znamená tzv. sebeobětování?

Každý člověk
se vyrovnává s utrpením

Utrpení je stále přítomné jak v dějinách světa, tak i v osobním životě jednotlivce. Většinou ho lidé považují za nežádoucí. Výjimkou je zde někdy postoj křesťanů. Jsou situace, kdy křesťan, opřen o svou víru, utrpení nejen snáší, ale dokonce ho přijímá a za někoho nebo za něco obětuje. Vzbuzuje to u řady lidí obdiv, u jiných rozpaky nebo i odpor.

Když se podíváme do evangelií, vidíme, že Pán Ježíš žádnému trpícímu člověku utrpení nedoporučuje, naopak, nemocné a všelijak trpící od utrpení osvobozuje. Sám ale trpí. Jako křesťané vyznáváme, že Ježíšovo utrpení je utrpením za nás. Že je to tedy oběť, podávaná nebeskému Otci, za hříšníky. Někdy se to ale v chápání a výkladech sesmekne a zdá se, jako by Bůh, nebeský Otec, měl zálibu v utrpení člověka. Což tak není. Vždyť daroval svého Syna jako Vykupitele, jako zachránce od věčného utrpení. Daroval ho z lásky k člověku, ne z nějaké touhy po pomstě. Každý člověk se někdy musí vyrovnat s utrpením, někdy menším, někdy větším, třeba i celoživotním. A mnohdy je to velmi obtížné. Utrpení překáží v životě a budí v nás mnohdy dojem, že snášet utrpení nemá žádný smysl.

Ježíšovo utrpení má smysl kvůli lásce,
od které neustoupil ani v utrpení

A právě hledání smyslu je zásadní bod. Vypadá to jako hra se slovíčky, ale rozlišujme, jestli se ptáme po smyslu utrpení nebo po smyslu našeho života a naší cesty víry v utrpení.  Zda lze tedy najít smysl v životě, obtíženém utrpením, které je samo o sobě nesmyslným. Je třeba, aby naší pozornost upoutala velká a zásadní skutečnost, kterou je láska. Ježíšovo utrpení je následkem a výsledkem jeho cesty bezmezné lásky. Proto má smysl. Ne pro bolest samu, ale pro lásku, od které neustoupil ani v utrpení.

K Ježíšově lásce i utrpení
se lze připojit 

Pokud to pochopíme, bude nám srozumitelný i postoj apoštola Pavla, který vyjadřuje v listě Kolosanům. Když mluví o svém utrpení, říká:

Teď sice pro vás trpím, ale raduji se (z toho),
protože tím na svém těle doplňuji to,
co zbývá vytrpět (do plné míry) Kristových útrap;
(má z toho prospěch) jeho tělo, to je církev (Kol 1,24).

Pavel se ve svém utrpení připojuje ke Kristovu utrpení. Vidí své utrpení jako součást života tajemného Těla Kristova, kterým je církev. Nenahrazuje tedy Ježíšovo utrpení ani ho nedoplňuje, jako by nebylo dostatečné. Ukazuje, že to, co se žije v církvi, má smysl pro celek církve, tedy pro celé mystické tělo Kristovo, kterým je církev. Tento postoj nám také v životě církve ukazují lidé, kteří v lásce Boží a v lásce k trpícím za někoho či za něco obětují své bolesti a nesnáze. Nenahrazují Ježíšovo vykupitelské dílo a nepředstavují utrpení a bolest jako něco, v čem má Bůh zalíbení. Ale připojují se k Ježíšově lásce svou láskou k Bohu a k trpícím bližním z lidské solidarity. S vědomím, že utrpení a bolest není samo o sobě  „platidlo“, kterým by se „platilo“ u Boha, ale „platidlem“ je jedině nezištná láska, kterou člověk miluje Boha a bližní i v bolesti. 

Utrpení, za někoho obětované, už vůbec není prostředkem, kterým si lze na Bohu něco vynutit. Není to prostředek nějakého obchodu s Bohem, který by se člověku mohl vyplatit. Sebeobětováním neobdarováváme nebo neobohacujeme milosrdného Boha a už vůbec neutišujeme jakýsi Boží hlad po lidském utrpení. Připojujeme se k lásce Ježíšově. V této lásce dostává plnější smysl i život s trápením a bolestí. A dáváme tak také za pravdu Pánu Ježíši, že totiž utrpení, přijaté v lásce, staví nezničitelné mosty, které nás spojují s nebeským Otcem. Ježíšovo vzkříšení ukazuje, že tento „most lásky“ je silnější než smrt.   

P. Aleš Opatrný
pastorální teolog