Následující text není pojednáním o konstituci Lumen gentium jako celku, k tomu slouží speciální komentáře,1 ale je přehledem důležitých podnětů a přínosů této konstituce pro pastorální teologii a pastorační praxi.
Kristus je světlo národů. Proto tento posvátný sněm, shromážděný v Duchu svatém, má vřelou touhu hlásáním evangelia všemu stvoření (srov. Mk 16,15) osvítit všechny lidi jasem Kristova světla, které září na tváři církve. Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva. Proto navazuje na jednání předešlých koncilů a má v úmyslu zřetelněji objasnit všem svým věřícím i celému světu svou podstatu a své všeobecné poslání (LG 1).
V tomto úvodním odstavci je jednak vyjádřeno zásadní poslání církve (hlásání evangelia) a dále je zde neobyčejně důležitá charakteristika církve - je „jakoby svátosti neboli znamení“ . Toto vyjádření ukazuje smysl existence církve a života z víry nejen pro křesťany samotné, ale i pro okolní svět, byť se (hned nebo vůbec) ke Kristovým učedníkům nepřipojí. Klade se zde určitá hranice „křesťanské totalitě“ (nelze počítat s tím, že budou všichni na světě křesťany), čemuž odpovídá i Kristovo slovo o učednících jako „malém stádu“,2 ale současně je ukázán význam církve globální a tím je dán smysl existence církve jako společenské menšiny.
Tajemství svaté církve se projevuje v jejím založení. Pán Ježíš totiž začal vytvářet svou církev, když začal hlásat radostnou zvěst, totiž příchod Božího království, které bylo slíbeno odpradávna v Písmu: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království“ (Mk 1,15; srov. Mt 4,17). Toto království se jasně projevuje lidem v Kristových slovech, v jeho skutcích a v jeho přítomnosti. Slovo Páně se přirovnává k semeni, které se zasévá na pole (srov. Mk 4,14): kdo je poslouchají s vírou a přiřadí se ke Kristovu malému stádu (srov. Lk 12,32), přijali už království. Semeno potom vlastní silou vzklíčí a roste až do doby žní (srov. Mk 4,26-29). Rovněž Ježíšovy zázraky dokazují, že království už přišlo na svět: „Jestliže vyháním zlé duchy prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království“ (Lk 11,20; srov. Mt 12,28). Především se však projevuje království přímo v osobě samého Krista, Syna Božího a Syna člověka, který přišel, „aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mk 10,45). (LG 5)
Boží království je to, oč primárně v životě církve jde. Je přítomno skrze život církve (a tedy křesťanů) v tomto světě, má být a je církví hlásáno, projevuje se v jednotlivých vítězstvích nad mocí zla (v jednotlivcích i skupinách), není geograficky, národnostně a jinak ohraničeno, a projevuje se uprostřed světa, který je stále napadán a „zamořován“ zlem, což se týká i křesťanů!!!
Jako se ve Starém zákoně království často předkládá v předobrazech, tak nyní poznáváme nejvnitřnější podstatu církve prostřednictvím různých obrazů, připravených už v knihách proroků a převzatých ze života pastýřského nebo zemědělského, ze stavby budov nebo také z rodinného života a ze zásnub. (LG 6)
Tyto obrazy církve vždy jen částečně vyjadřují skutečnost. Proto je třeba vnímat celý jejich „vějíř“, který nám dává dohromady plnější obraz.
Koncil uvádí obrazy církve:
Církev je ovčinec, jehož jedinými a nutnými dveřmi je Kristus (srov. Jan 10,1-10).
Je též stádo, o němž Bůh předpověděl, že bude sám jeho pastýřem. (Jan 10,11-15).
Církev je obdělávaná půda, Boží pole (srov. 1 Kor 3,9). Na tom poli roste prastará oliva, jejímž svatým kořenem byli patriarchové a v níž docházelo a dojde ke smíření Židů a pohanů 15,1-5).
Často je církev nazývána také Boží stavbou (srov. 1 Kor 3,9). Sám Pán se přirovnal ke kameni, který stavitelé odhodili, ale který se stal svorníkem
Církev je rodina, Boží příbytek v Duchu (srov. Ef 2,19-22), „Boží stan mezi lidmi“ (Zj 21,3),
Ale především svatý chrám, který svatí otcové opěvují jako zpodobený v kamenných svatyních a který liturgie právem přirovnává ke svatému městu, novému Jeruzalému.
Evangelista Jan nazírá toto svaté město, jak při obnově světa sestupuje z nebe od Boha, připravené jako nevěsta „okrášlená pro svého ženicha“ (Zj 21,1n).
Dále je církev nazývána též „Jeruzalém pocházející shora“
Je „naše matka“ (Gal 4,26; srov. Zj 12,17).
Neposkvrněná nevěsta neposkvrněného Beránka (srov. Zj 19,7; 21,2 a 9; 22,17).
Pokud však je církev zde na zemi jako poutnice daleko od Pána (srov. 2 Kor 5,6), považuje se za vyhnankyni, a proto hledá to a myslí na to, co je nahoře, kde Kristus sedí po Boží pravici; život církve je tam ukryt s Kristem v Bohu až do chvíle, kdy se ukáže se svým Ženichem ve slávě (srov. Kol 3,1-4).
Boží Syn v lidské přirozenosti s ním spojené přemohl svou smrtí a svým vzkříšením smrt, vykoupil člověka a přetvořil jej v nové stvoření (srov. Gal 6,15; 2 Kor 5,17). Když totiž udělil svého Ducha bratřím povolaným ze všech národů, vytvořil z nich tajemným způsobem své tělo. V tomto těle se Kristův život rozlévá do věřících, kteří se prostřednictvím svátostí tajemné, ale skutečně sjednocují s umučeným a oslaveným Kristem. (LG 7)
Obraz církve jako Kristova těla není jediný, ale koncil mu věnuje pro jeho významnost zvláštní odstavec. Má zde na mysli několik důsledků. Tím prvním je, že se Kristův život rozlévá do církve prostřednictvím svátostí. Ty jsou tak ukázány jako životodárné právě a jen touto Kristovou přítomností, kterou v zprostředkovávají.
Jako všechny údy lidského těla, třebaže jich je mnoho, vytvářejí jedno tělo, tak i věřící v Kristu (srov. 1 Kor 12,12). Také při budování Kristova těla se uplatňuje různost údů a úkolů. Jeden a týž Duch rozděluje k užitku církve své různé dary podle svého bohatství a podle potřeby služeb v církvi (srov. 1 Kor 12,1-11)........ Tentýž Duch sjednocuje tělo sám sebou, svou silou i vnitřním spojením údů, a tím vzbuzuje a rozněcuje mezi věřícími lásku. Proto když něčím trpí jeden úd, trpí spolu s ním všechny údy; a když se dostane cti jednomu údu, všechny se radují spolu s ním (srov. 1 Kor 12,26).....Hlavou tohoto těla je Kristus. On je obraz neviditelného Boha a v něm bylo stvořeno všechno. On je přede všemi a všechno v něm trvá. On je hlava těla, to je církve. (LG7)
Dalším zdůrazněnou skutečností života církve, která je znázorněna obrazem církve jako těla s Kristem jako hlavou je její jednota (je organismem!) při různosti jednotlivých údů a různosti jejich obdarování. Principem jednoty je jeden Duch, který v nich působí a Ježíš Kristus jako jedna jediná hlava církve.
Abychom se však v něm stále obnovovali (srov. Ef 4,23), dal nám ze svého Ducha, který je jeden a týž v hlavě i v údech, a tak oživuje, sjednocuje a uvádí v pohyb celé tělo, takže jeho působení mohli svatí otcové srovnávat s úlohou, kterou v lidském těle plní princip života, duše. (LG 7)
Duch Boží je principem života církve, živá církev je bez jeho přítomnosti myslitelná, má-li být živým organismem. Duch působí ve všech údech, ale ne všichni mají úlohu a obdarování k tomu, aby rozeznávali, co je z Ducha Božího.
Jediný prostředník Kristus ustanovil a bez přestání udržuje svou svatou církev, společenství víry, naděje a lásky zde na zemi, jako viditelný organismus a jejím prostřednictvím rozlévá pravdu a milost na všechny.
Je to společnost vybavená hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo, viditelné shromáždění i duchovní společenství, pozemská církev i církev obdařená nebeskými dary. Nelze ji však považovat za dvě rozdílné věci, nýbrž to obojí tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku.
Pro nemalou obdobnost bývá církev srovnávána s tajemstvím vtěleného Slova. Jako totiž přijatá přirozenost slouží božskému Slovu za živý, s ním nerozlučně spojený nástroj spásy, podobným způsobem slouží společenský organismus církve Kristovu Duchu, který jej oživuje, k růstu těla (LG 8)
Celá osmá kapitola je velmi bohatým materiálem pro eklesiologii i pro fundamentální teologii. Zde jen pro pastorální teologii zdůrazněme, že je třeba mít stále na paměti „theandrický“, tedy božsko-lidský, charakter církve. To znamená, že ve své existenci nese něco dokonale božského i mnoho lidsky nedokonalého. Že její neviditelná i viditelná stránka tvoří jednu skutečnost. A že tedy není možné o církvi smýšlet ani jen jako o „lidské organizaci“ či spolku (ač lidskou organizací také je), ani jen jako o nadzemsky božské skutečnosti, ačkoliv jí opravdu také je. Dá se říci, že vnímání pronikajícího se lidského a božského prvku v církvi je velký úkol k pochopení pro všechny křesťany a také mnohdy zdroj mnohého pohoršení pro křesťany i pro svět (v církvi nesou křesťané „svatou skutečnost“ jakožto „nesvatí lidé“, povolaní ovšem ke svatosti – viz slova sv. Pavla: „ten poklad máme v nádobě hliněné“).
V každé době a v každém národě je Bohu milý každý, kdo se ho bojí a jedná správně (srov. Sk 10,35). Bůh si však nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě, s vyloučením jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid, který by ho vpravdě uznával a svatě mu sloužil. Proto si vyvolil izraelský národ za svůj lid, uzavřel s ním smlouvu .......
....novou smlouvu uzavřel Kristus, totiž novou úmluvu ve své krvi (srov. 1 Kor 11,25), a povolal ze Židů i z pohanů lid, který by ne podle těla, nýbrž v Duchu vytvořil jednotu a byl novým Božím lidem. Neboť ti, kteří věří v Krista, kdo se znovu narodili slovem živého Boha (srov. 1 Petr 1,23)..... (LG9)
Křesťané, tvořící církev, jsou lidem, ale ne jakýmkoliv (tedy ne „lidem“ v politickém, natož marxistickém slova smyslu). Pro starozákonní a nyní novozákonní lid Boží platí dvě zásadní věci: je to lid vyvolený a základem jeho života byla smlouva a v církvi je to smlouva, obnovená stvrzená v Kristově krvi. Být křesťanem na jedné straně vyžaduje osobní rozhodnutí, ale křesťanství se dá plně žít je v církvi, tedy v lidu Božím.
Tento mesiášský lid má za hlavu Krista..... Tomuto lidu přináleží důstojnost a svoboda Božích dětí, v jejichž srdci přebývá Duch svatý jako v chrámě. Jeho zákonem je nové přikázání milovat tak, jak nás miloval Kristus (srov. Jan 13,34). A jeho cílem je Boží království. (LG 9)
Další charakteristiky: hlavou tohoto lidu je Kristus a tomuto lidu náleží důstojnost dětí Božích (všem pokřtěným!).
A tak tento mesiášský lid, ačkoli ještě nezahrnuje všechny lidi a nejednou se jeví jako malé stádečko, je pro celé lidské pokolení naprosto bezpečným zárodkem jednoty, naděje a spásy. Kristus ho ustavil jako společenství života, lásky a pravdy, činí z něho nástroj vykoupení všech lidí a posílá ho do celého světa jako světlo a sůl země (srov. Mt 5,13-16). (LG 9)
Zde je jinými slovy církev ukázána jako znamení a jako nástroj. To by mělo zabraňovat křesťanům v pohrdáním těmi, kdo v církvi nejsou a současně je to velký úkol, který se týká všech křesťanů. Pastorační péče by jim měla pomoci, aby tento úkol naplňovali.
Kristus Pán, velekněz vybraný z lidí (srov. Žid 5,1-5), z nového lidu „udělal“ (…) královský národ a kněze Boha, svého Otce“ (Zj 1,6; srov. 5,9-10). Vždyť pokřtění jsou svým znovuzrozením a pomazáním od Ducha svatého posvěcení na duchovní chrám a na svaté kněžstvo, aby každým skutkem jako křesťané přinášeli duchovní oběti a hlásali mocné činy toho, který je ze tmy povolal ke svému podivuhodnému světlu (srov. 1 Petr 2,4-10). (LG 10)
Všeobecné kněžství věřících (neboli také „královské kněžství“ bylo pojmem, který má svou oporu v Novém zákoně, ale který byl po střetu s reformaci v katolické teologii silně upozaděn. Koncil se k němu tedy vrací a staví v podstatě na něm své učení o laicích. Ti nejsou ztotožněni s jáhny, kněžími a biskupy, ale jejich pozice není jen „přijímat“ a „poslouchat“. Mají specifický podíl na Kristově kněžství.
Všeobecné kněžství věřících a kněžství služebné čili hierarchické se sice od sebe liší podstatně, a ne pouze stupněm, přesto však jsou ve vzájemném vztahu, neboť jedno i druhé – každé svým vlastním způsobem - má účast na jediném kněžství Kristově. ......Věřící mocí svého královského kněžství spolupůsobí při obětování eucharistie a uplatňují své kněžství přijímáním svátostí, modlitbou a děkováním, svědectvím svatého života, odříkáním a činorodou láskou. (LG 10)
Neztotožnění služebného a všeobecného kněžství není ponížením laiků, ale je vyjádřením úkolů obou skupin. Přesto se laici cítí mnohdy podstatně poníženi pod nositeli služebného kněžství. Je to zejména tehdy, když se hledí toliko na funkční rozdíly (nositelé svěcení mohou vysluhovat svátosti, laici - kromě křtu a manželství - nikoliv) a nehledí se na ontologický stav, totiž na podíl na Kristově kněžství, který je laikovi dán křtem a biřmováním a který je nositeli služebného kněžství navíc dán svěcením právě pro vykonávání té služby (ne pro něho samého jakožto „vlastníka“).
Posvátný a organický ráz tohoto kněžského společenství se aktivně projevuje svátostmi a ctnostmi. Křtem jsou věřící včleněni do církve a křestním nezrušitelným znamením jsou pověřeni konat bohopoctu křesťanského náboženství.
Když se znovuzrozením stali Božími dětmi, mají závazek vyznávat před lidmi víru, kterou dostali od Boha prostřednictvím církve.
Svátost biřmování je dokonaleji spojuje s církví a obdařuje zvláštní silou Ducha svatého, proto jsou ještě více povinni šířit a bránit víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové.
Účastí na eucharistické oběti, která je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života, podávají Bohu božský dar a s ním i sebe samy.
Jak podáváním darů, tak svatým přijímáním mají všichni vlastní podíl na bohoslužebném úkonu, ovšem ne stejně, nýbrž každý jinak. Když se pak občerství Kristovým tělem ve svatém přijímání, projeví viditelným způsobem jednotu Božího lidu, kterou tato vznešená svátost výstižně naznačuje a obdivuhodně uskutečňuje.
Křesťanští manželé naznačují svátostí manželství tajemství jednoty a plodné lásky mezi Kristem a církví a mají na tom tajemství podíl (srov. Ef 5,32). Svátost jim dává sílu, aby si navzájem pomáhali k svátosti manželským životem i přiváděním dětí na svět a jejich výchovou. Tak mají v Božím lidu vlastní dar, který odpovídá jejich způsobu života a stavu. ....Z jejich manželství vzchází rodina, v ní se rodí noví občané lidské společnosti a milostí vzchází rodina, v ní se rodí noví občané lidské společnosti a milostí Ducha svatého se při křtu stávají Božími dětmi, aby Boží lid v běhu času neustále trval.
Všechny věřící křesťany, vybavené v každém povolání a stavu tolika a tak velikými prostředky spásy, volá Pán – každého jeho vlastní cestou – k dokonalé svatosti, jako je dokonalý sám Otec. (LG 11)
Výše uvedené úryvky z LG 11 je třeba promeditovat, aby si věřící laik uvědomil, k čemu je povolán - pozvednut – uschopněn a svátostně vybaven.
Týž Duch svatý kromě toho Boží lid posvěcuje, vede a zkrášluje ctnostmi nejenom prostřednictvím svátostí a služeb, nýbrž nadto své dary „přiděluje každému zvlášť, jak chce“ (1 Kor 12,11). Rozdává mezi věřící každého stavu také zvláštní milosti, kterými je činí schopnými a pohotovými přijímat různé práce užitečné pro obnovu a další rozvoj církve, a to podle slov: „Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný“ (1 Kor 12,7). Tato charizmata se mají přijímat vděčně a radostně – ať už jsou oslnivá či jen prostá a běžná – neboť jsou potřebám církve zvlášť přiměřená a užitečná. Mimořádných darů se však nemáme dožadovat nerozvážně, ani od nich nemáme domýšlivě očekávat ovoce apoštolských prací. Posouzení jejich pravosti a řádného používání náleží církevním představeným; jim zvláště přísluší nezhášet oheň Ducha, ale všechno zkoumat a držet se toho, co je dobré (srov. 1 Sol 5,12 a 19-21). (LG 12)
Význam svátostí není slovy LG 12 relativizován, ale je doplněn slovy o působení Ducha svatého i mimo svátosti. Jde zde o podstatnou charakteristiku církve – je oživována Duchem svatým. Pro pastoraci je pak důležité charizmata rozeznávat, jejich působení rozvíjet, ale to vše nikoliv především k prospěchu jejich nositelů, ale k prospěchu celé církve a k šíření víry. Jinak řečeno: život církve se nemůže omezit jen na slavení svátostí, podstatné je i vnímání a užívání darů Ducha.
Pán Ježíš, božský učitel a vzor každé dokonalosti, hlásal svým učedníkům, každého stavu – všem i každému jednotlivě – svatost života, jejímž průvodcem a dovršitelem je on sám: „Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). Všem totiž seslal Ducha svatého, aby je v nitru vedl k milování Boha z celého srdce, z celé duše, z celé mysli a ze všech sil (srov. Mk 12,30) a ke vzájemné lásce, jako Kristus miloval je (srov. Jan 13,34; 15,12). Kristovi následovníci, povolaní od Boha ne na základě svých skutků, ale z jeho rozhodnutí a milosti, a ospravedlnění v Pánu Ježíši, se stali při křtu víry opravdu Božími dětmi a účastníky Boží přirozenosti, a proto skutečně svatými. Mají tedy svým životem toto přijaté posvěcení s Boží pomocí uchovávat a zdokonalovat. .........
Každému je proto jasné, že všichni křesťané jakéhokoli stavu a zařazení jsou povoláni k plnému křesťanskému životu a dokonalé lásce. Křesťanská svatost podporuje i v pozemské společnosti lidštější způsob života. O dosažení této dokonalosti ať se věřící snaží všemi silami, které dostali podle míry Kristova daru; aby se následováním Krista a snahou se mu podobat oddali celým srdcem oslavě Boha a službě bližnímu v úplném podřízení Otcově vůli. Svatost Božího lidu tak přinese bohaté plody, jak o tom výmluvně hovoří dějiny církve v životě tolika svatých. (LG 40)
Závěr našeho „nahlédnutí“ do konstituce Lumen gentium z pastoračního hlediska zamyšlení končí u výzvy k naplnění zásadního úkolu všech křesťanů, kterým je svatost. K ní jsou povoláni všichni díky svému křtu, ne jen někteří „virtuózové zbožnosti“. Tato svatost znamená naplnění Božího plánu s člověkem, uskutečnění Ježíšova díla spásy v jednotlivci a to vždy originálním způsobem.
[2] Lk 12,32
