Dnes se mluví hodně o evangelizaci. To samo ovšem nestačí. Dokonce se zdá, že někdy dochází k určitému zmatení jazyků, protože se za evangelizaci označuje buď jakýkoliv lepší či horší pastorační postup, nebo se o ní mlčí a mluví se jen o přípravách lidí ke svátostem nebo o dobře uskutečněných kontaktech s lidmi. Podívejme se tedy podrobněji na to, co všechno lidé, kteří vyžadují pastorační péči, vlastně potřebují. Nebo jinak: Co a v jakém pořadí je asi třeba z lidmi tak či onak přicházejících do kontaktu s církví dělat, aby jim bylo na cestě víry dobře pomoženo.

1. Pomoc

Pomoc v jakékoliv nouzi je vlastně obecně lidská povinnost, křesťanstvím ještě zesílená. Náš bližní je ten, komu my můžeme být bližními, jak říká lapidárně Ježíš v podobenství o milosrdném Samařanu. Uchází-li se někdo o naši pomoc - hmotnou, morální, psychologickou, modlitební apod. - máme mu podle naší možnosti vyhovět. V této situaci není důležité, zda dotyčný hledá víru nebo ne, důležité je, že je v nouzi. Z takovéhoto kontaktu se cesta k víře nebo k jejímu prohloubení samozřejmě může otevřít, ale naše pomoc tím nemůže být podmíněna. Je také třeba dát pozor na to, aby ten, komu pomáháme, necítil nátlak nebo aby nešlo o zneužití situace osobní nouze k ideologické indoktrinaci. Na druhé straně není ani v situaci pomoci v nouzi nutné témata víry vyloučit, nebo odložit na pozdější dobu. Mají přijít na pořad, když je pro ně otevřená cesta.

2. Informace

Zvlášť ve městech přichází řada lidí s potřebou získávat informace jak o životě církve, tak o životě křesťanů, dále o historii nebo o kulturních památkách či aktivitách spojených s křesťanskou tématikou. Podobné dotazy a hledání informací mohou otevírat cestu buď k dalšímu poznání víry, nebo k dosti zásadním rozhovoru. Pochopení určitých informací a jejich správné zařazení (např. význam svátostí) je mnohdy vázáno na určité osobní chápání víry. V rozhovoru vyvolaném potřebou opatřit si informace může být tazateli ukázáno, že jeho v povědomí o víře je velmi povrchní nebo nedostatečné a může se tak otevřít možnost k rozhovoru, který už se netýká věcných informací, ale samotné víry tazatele. Je ovšem zřejmé, že k tomu nemusí dojít vždy a že tazatel nemusí mít o takové prohloubení rozhovoru žádný zájem. V každém případě se mají dávat informace přesné, což také zahrnuje odmítnutí výkladu tam, kde tazateli chybí pochopení řady předchozích kroků. Nikoho by to nemělo překvapit, ani matematiku není možno vykládat od prostředka.

3. Příprava ke svátostem

V našich podmínkách je rozhovor okolo svátostí jednou z nejčastějších příležitostí k pastoračnímu rozhovoru. Zároveň o jeho obsahu panuje velmi malá jednota v názorech. Často ani není ujasněno, co by vůbec obsahem rozhovoru mělo být. Extrémy: buď omezit rozhovor o svátostech na čistě technické otázky (místo a čas udělení svátosti) nebo v jednom rozhovoru se snažit udělat z nevěřícího člověka zavedeného křesťana. Zde už se dostáváme k důležitým otázkám o obsahu pojmů evangelizace, obrácení, katecheze. O jejich vzájemných vztazích bude pojednáno níže.

3.1. Iniciační svátosti

Vyplatí se křest, biřmování a eucharistii chápat důsledně jako svátosti křesťanské iniciace, jak to najdeme v KKC odst. 1212. Při tomto chápání je totiž zřejmé, že všechny tyto svátosti předpokládají poznání, obrácení a uvěření. To samozřejmě neznamená zralou víru v její celé šíři, na druhé straně to ale připomíná, že pouhá, byť sebeupřímnější, touha po svátostech není ještě dostatečnou kvalifikací k jejich přijetí. Iniciace znamená uvedení do křesťanského života po cestě víry pomocí vyučování, začlenění do živé církve a udělení svátostí. Jestliže tedy někdo hledá cestu k přijetí kterékoliv z iniciačních svátostí, je třeba se ptát, kde se na své cestě víry nachází.

3.2. Svátost manželství

Cesta k této svátosti je častou příležitostí k rozhovoru s lidmi životu církve poněkud vzdálenými. Zde je nutné si velmi zřetelně ujasnit, jakého typu rozhovoru jsou snoubenci schopni, co je v danou chvíli objektem jejich zájmu a co se v žádném případě v jednom či dvou měsících, které zbývají do svatby, nedá dosáhnout a obsáhnout.

Řada kněží se domnívá, že rozhovor se snoubenci jej ideální příležitostí k hovoru o víře s těmi, se kterými by jinak nepřišli do kontaktu. Jiní se domnívají, že musí do snoubenců "nahustit" základní křesťanskou nauku, včetně nauky o svátostech, ať už jsou nebo nejsou schopni to přijmout a chápat, ať jsou nebo nejsou věřícími v Krista. Bylo by dobré si uvědomit, že lidé, kteří přicházejí ke knězi či jáhnovi nedlouho před svatbou, jsou sice ochotni kvůli zamýšlené svatbě všechno možné strpět, ale objektem jejich zájmu je spíš manželství, než poznání křesťanské víry. Proto zkušenost ukazuje, že rozhovor vedený z největší části o tématech, přímo souvisejících s životem v manželství, má největší naději na plodné přijetí těmi, kterým je určen. Krátce řečeno: Katecheze o manželství, podaná z křesťanské pozice, ale tím nejcivilnějším slovníkem, bude zřejmě pro velkou část snoubenců tím nejpřiměřenějším způsobem, jak s nimi komunikovat. Jakkoliv může člověka trápit, že někdo přijímá a uděluje svátost ve stavu malé dispozice víry, v pochybném stavu posvěcující milosti a s minimem základních křesťanských vědomostí, je třeba uznat, že tuto situaci v mnoha případech prostě nemůžeme změnit. Nikdo není povinen posunout termín svatby tam, kde by to kněz považoval za vhodné a pokřtěným snoubencům není možné z důvodu malého vzdělání a malé dispozice víry svatbu odmítnout. Zkrátka: Máme mnohdy před sebou lidi, kteří potřebují evangelizaci, ještě nejsou schopni přijmout katechezi, ale my s nimi můžeme dosáhnout dorozumění téměř jenom na úrovni obecně lidského porozumění a v otázkách, které se týkají základních postojů v manželství.

4. Svědectví

Svědectví o vlastní víře se dá považovat za podobnou striktní povinnost křesťana, jako je poskytnutí pomoci. S podobnými podmínkami: jako u poskytnutí pomoci: že totiž svědectví mohu poskytnout jen tam, kde ho mám a jen tomu, kdo ho přijme. Svědectví není totéž, jako přinucení, morální nátlak nebo nežádaná indoktrinace. Je to sdělení, podělení se o vlastní zkušenost víry, která musí druhému ponechávat plnou svobodu v jeho přijetí nebo nepřijetí. Na druhé straně je známo, že autentické svědectví je zpravidla působivější, než nejdokonalejší katecheze a že je nezbytnou součástí evangelizace. Pro křesťana je to ovšem vždy opatrný pohyb na hraně mezi banalitou a velikášstvím. Kromě toho musí připustit, že jeho nejpoctivěji míněné svědectví bude odmítnuto nebo zesměšněno, on tím bude zraněn a nebude se moci bránit.

5. Socializace náboženských postojů a zkušeností

Je známo, že víra je podstatně sociální záležitostí. Jinými slovy: roste v církvi a žije se v církvi. Jedna z důležitých služeb našim bližním je tedy pomoc k socializaci (ošklivě řečeno: zcírkevnění) jejich osobní zkušenosti víry, jejich osobních náboženských postojů. Není zde míněna žádná úřední činnost, ale navázání efektivních osobních vztahů s křesťany, vytvoření schopnosti sdílet víru a toto sdílení také přijímat a v neposlední řadě pomoc k přijetí reálné církve se vším neideálním nebo zraňujícím, co se v každé církvi vyskytuje.

6. Důležité pojmy a jejich vzájemné vztahy

6.1. Evangelizace

Ve světle dokumentu Evangelii nuntiandi, jakož i dalších papežských listů chápeme evangelizaci jako cestu k setkání s evangeliem, k jeho přijetí a k životu podle něj a v jeho síle. Kromě toho se toto slovo užívá také pro označení jednorázových setkání, která mají na tuto cestu uvést nebo mají povzbudit k pokračování na ní. O tomto druhém významu slova zde nemluvíme.

Aby se mohla evangelizace dít, je třeba nejenom toho či těch, kdo ji konají, ale je třeba také probuzení zájmu u toho, kdo může či má být evangelizován. Zde je mnohdy největší potíž, protože sebevětší chuť evangelizovat a sebelepší postupy evangelizace nemohou tento iniciační zájem ani vyvolat, ani nahradit. Z praxe je možno říci, že ve většině případů může evangelizace navázat na zájem, který někdo z nějakého důvodu má a projeví, než na zájem, který bychom my vzbudili. Dále je třeba zcela ostře říci, že žádost o křesťanský pohřeb, žádost o křest dítěte, nebo žádost o církevní sňatek, což jsou nejčastější pastorační kontakty s lidmi víře vzdálenými, zpravidla nejsou projevy zájmu, na který by mohla navázat evangelizace. Jinak řečeno: lidem jde v těchto situacích o vykonání náboženského obřadu, který doprovází důležité fáze života, ale nejde jim o jejich osobní víru či o její prohloubení.

6.2. Obrácení

Obrácení představuje zásadní bod na cestě k životu z víry. Mnohdy se u lidí obrácení předpokládá neprávem, takže se podniká nešťastná snaha katechizovat lidi neobrácené. I uvnitř církve platí o obrácení mnohé nedorozumění. Často se ztotožňuje obrácení s dosažením určitého stupně dokonalosti křesťanského života. To je ovšem omyl. Obrácení je změnou smýšlení, která se s větší či menší rychlostí postupně promítá do životní praxe. Samotné obrácení nemusí být sice datovatelné na hodiny a minuty, přesto je to zpravidla zřetelně poznatelná změna postoje, ve které člověk přijme Ježíše Krista za svou vrcholnou naději a jeho poselství za něco, co bude dále určovat jeho život. Z toho je zřejmé, že obrácení vyžaduje alespoň základní poznání Krista a jeho poselství.

6.3. Katecheze

Katecheze není jakákoliv řeč na křesťanské téma, ale je to slovo, které má druhému pomoci k dalšímu pochopení Krista, evangelia, církve, atd. Katecheze předpokládá, že člověk má za sebou základní poznání Krista, které vede k obrácení a také obrácení samo. Z toho vyplývá, že katecheze může a má provázet v podstatě celý křesťanský život ve všech jeho fázích. Katecheze není tedy omezena jen na práci s dětmi ani jen na přípravu ke svátostem. Jakkoliv jsou důležité její metody, nejdůležitější jsou výchozí předpoklady: tedy obrácení, ke kterému došlo nikoliv jen na rovině emotivní, ale které je provázeno příslušným základním poznáním.

6.4. Udělení svátostí

Vlastní udělení svátosti může být provázeno katechezí, která je ovšem spíš určena pozvaným hostům než vlastním aktérům svátostí, jako je křest nebo manželství. Udělení svátosti může mít také na některé přítomné evangelizační vliv, nemůže být však samo o sobě pojato jako cílená evangelizace. Snad by bylo dobré střízlivě a skromně dodat, že u udílení svátostí s větší účastí lidí církvi vzdálených (manželství, svěcení, křest) nelze mít o mnoho větší ambice, než že u těchto lidí zanecháme dobrý dojem z opravdového a lidského přístupu, který může korigovat různé předsudky vůči církvi.

6.5. Mystagogie

Tato fáze při uvádění do křesťanského života je poněkud popelkou. Přesto je nesmírně důležitá. Křesťanský život je život v kontaktu s tajemstvími, která Bůh svěřil lidem. O těchto tajemstvích sice lze do jisté míry předem mluvit, ale nelze do nich zkušenostně vstupovat, dokud nejsou jakožto svátosti sdělena. Totéž platí o životě modlitby a o prožívání křesťanského communia. Mystagogie také zpravidla souvisí se zmíněnou socializací víry, neměl by se na ní podílet jenom jeden jediný člověk. Tam je totiž nebezpečí, že vznikne závislost, známa z oblasti sekt jako guruismus.

6.6. Druhé obrácení

Druhým obrácením se většinou rozumí další fáze příklonu k evangeliu, kdy člověk nejenom obrací svůj život ke Kristu (prvé obrácení), ale kdy svůj život Kristu otevírá a dává se mu k dispozici. Dá se také říci, že je to vstup na dráhu učedníka, který se nechá svým mistrem vysílat. Budeme-li porovnávat texty jednotlivých duchovních škol a spisy různých duchovních autorů, najdeme samozřejmě rozlišná vyjádření této skutečnosti. Pro nás je ale podstatné, že se nejedná o žádnou specialitu pro obzvlášť snaživé, o nijaký "nepovinný úkon", ale o důležitou etapu na cestě růstu víry, před kterou se člověk nemá zastavit a kterou nelze vynechat. Je tedy nutné, aby pastorační působení toto druhé obrácení ani jen mlčky nepředpokládalo, ani jen stále nezůstávalo u požadavků na obrácení prvé.

6.7. Křesťanský život

Řada lidí má dojem, že řádný křesťanský život buď spočívá ve vršení skutků zbožnosti, nebo že je to život dokonalých a bezchybných jedinců. V každém případě tedy něco, co se v praxi vyskytuje jen zřídka. To by ovšem bylo omylem. Chceme-li nahlížet na křesťanský život, ke kterému mají být všichni pokřtění vedeni v určité plnosti, je dobré vnímat čtyři jeho základní charakteristiky (oblasti), které zpravidla uvádí novější pastorální teologie. Jsou to: leiturgia, martyria, diakonia, communio. Jinými slovy: projevem křesťanského života je bohoslužba, svědectví víry druhým, služba pomoci druhým a péče o křesťanské společenství. Tyto čtyři oblasti mají být v určité harmonii v životě jednotlivce i společenství rozvíjeny, samozřejmě s respektováním osobních obdarování každého. Nejde tedy o to, aby byly všechny stejně silně zastoupeny, ale o to, aby v zásadě žádná nechyběla. K dokonalosti bude mít jistě život každého křesťana více či méně daleko. Tím ale není řečeno, že jeho život smí být torzem, které je omezeno jenom na některý aspekt úplného křesťanského života.

Závěr

V tomto pojednání by mělo být obsaženo alespoň v heslech to nejdůležitější, co je obsahem běžné pastorační praxe. Jde o to, abychom se nepokoušeli realizovat kterékoliv z důležitých témat, ať už je to evangelizace nebo diakonie, bez ohledu na ostatní, bez ohledu na to, jestli postupujeme tak, aby to, co od lidí chceme, nebo k čemu jim chceme pomoci, mohli vůbec uskutečnit. Základní kroky na cestě víry totiž nelze ani vynechat, ani jejich pořadí libovolně přehazovat. Nejsou-li chápány a nejsou-li respektovány, může být mnohá pastorační námaha v lepším případě neúčinná, v horším případě škodlivá. Tomu je třeba se vyhnout.