Malý kurz pastorace (14): Pastorace společenství

Jakkoliv není pojem „společenství“ ani jeho výskyt v životě církve ničím novým, je v poslední době pojmem frekventovaným. V některých kruzích a u některých jednotlivců je společenství doporučováno takřka jako všelék nebo jako povinná forma života, jinde je problematizováno nebo přímo odmítáno ve jménu jednoty farnosti či diecéze, nebo je považováno jen za módní záležitost.

V následujícím pojednání nebudeme uvažovat o tom, zda společenství se má nebo nemá v životě církve vyskytovat, ale vyjdeme ze situace, že společenství existují, v dějinách církve má jejich existence oporu a v podmínkách katolické církve mají podmínky života společenství svá specifika. Budeme se proto zabývat pastoračními otázkami, totiž jaké je místo společenství v pastoraci farnosti, jakou péči společenství vyžaduje, v čem může být přínosem a jaká jsou potenciální nebezpečí, vyplývající z jeho existence.

1. Pojem společenství

Slovo “společenství” není nové, ale jako nový může být chápán důraz, který je na ně položen a také četnost výskytu přinejmenším v některých oblastech života církve. Povrchnímu pozorovateli se může zdát, že je vlastně do našeho prostoru vneslo a nejvíce podporuje Dílo Mariino čili hnutí Fokolare. Jakkoliv je pravdou, že společenství, spiritualita společenství a určitý odpor k pouze individuálnímu jsou charakteristikami spirituality tohoto hnutí[1], není “společenství” jejich objevem ani nejsou jediní, kdo ho propagují. Na biskupské synodě r. 1987 byla výslovně požadována podpora „základních společenství (Basisgemeinden)[2]. Nepřehlédnutelný je také důraz papeže Jana Pavla II. na “spiritualitu společenství” v jeho listu Novo millennio ineunte[3].

U nás se slovo “společenství” užívá v praxi křesťanského života velmi volně, aniž je přesně definováno. Od lidového “spolčo” coby název pro jakoukoliv více méně pravidelně se scházející skupinu až po nároky na to, aby farnost, diecéze, (celá církev?) byla jedním společenstvím.[4] Tomu, co se v katolickém prostředí nazývá společenstvím ve specifickém významu slova, tedy menší skupina osob, odpovídají v sociologii v zásadě dvě skupiny pojmů poněkud určitěji definovaných: je to jednak “skupina”[5] a dále “komunita”. 

Malá skupina je skupina osob (zpravidla 7-10), která má takovou velikost a takový typ vztahů, že v ní může mít a má osobní vztah každý s každým, i při dalším setkání si členové snadno vybaví, kdo byl přítomen naposled, není zde žádná anonymita. V malé skupině mají členové společné normy, vyznávají společné hodnoty. 

Primární skupina má opět malý počet členů a vztahy velmi osobní, každý vůči každému tam stojí "tváří v tvář". Členství v primární skupině nestojí na instrumentálních pohnutkách, to znamená, že členové k sobě nepatří především z toho důvodu, že se rozhodli pro společnou práci nebo jinou společnou akci, ale pro jiná pouta, a to více méně trvalá, která je spojují. V primární skupině se nejsnáze a nejvíce předávají elementy kultury a je místem pro získání základních sociálních dovedností. Typickým příkladem primární skupiny je rodina.

Sekundární skupina - ať už je to malá nebo větší skupina, liší se především tím, že základní vazby v ní jsou funkční. Intimita vazeb nevzniká, doba trvání takové skupiny je dána zejména dobou, po kterou trvá společná akce, po kterou má být pro společnou činnost funkční.  

Je zde třeba poznamenat, že slovo “komunita” má v katolické oblasti svůj specifický význam. Zpravidla je jím míněna řeholní komunita nebo neřeholní společenství s podobnými znaky. Sociologie pojímá význam tohoto slova šířeji: zná např. komunity sídelní, morální (sem se řadí právě komunity vzniklé na náboženském základě), terapeutické, výcvikové[6].

“Lidé se musí naučit, že problém, který jedinec má a neumí či nemůže vyřešit, může být sdílen, stát se veřejným, a tím může být zahájena cesta k jeho řešení. Komunita je místo, kde člověk může získávat emocionální podporu, ocenění a praktickou pomoc v každodenním životě. Pro všechny problémy od těhotenství ke ztrátě milované osoby a od nezaměstnanosti k vážné chorobě.”[7]

Zde se nebudeme zabývat teoriemi skupin a komunit. Poznamenejme jen, že by bylo zřejmě velmi užitečné, kdyby se u nás v pastorační teorii i praxi církve k těmto sociologickým poznatkům ve větší míře přihlíželo. Jednak by se daly využít obecně lidské zkušenosti, zachycené jak v církvi tak mimo ni, a dále by se řadě jevů, očekávání a zklamání, které se v církevním životě vyskytují, lépe rozumělo. A také by nebylo možné tak snadno vydávat ve slovních projevech přání a sny za skutečnost, kterou lze snadno realizovat. Právě “snadná slova”, která vyhlašují ideální stavy za normu dosažitelnou jen při troše dobré vůle, vedou často ke zklamání a frustraci řady lidí v církvi.    

2. Historie

Při pohledu do dějin křesťanství vidíme od počátku dva komplementární rysy evangelizace a pastorace a to osobní a společenský. V novozákonních spisech vidíme především přístup a postup Ježíšův. Na jedné straně vytváří ze svých učedníků společenství[8], věnuje se mu zvláštním způsobem, a vrcholné sebedání, které se má konat trvale na jeho památku - totiž eucharistii - slaví právě s ním[9]. Na druhé straně nejenže osobně oslovuje své učedníky a vyzývá je k následování, ale věnuje se jednotlivě různým osobám nehledě na dav kolem něho (např. celník Matouš, cizoložná žena, slepý od narození[10]) a volá je k osobnímu obrácení, uvěření a následování. 

V dalších vrstvách Nového zákona, v době vznikající církve a u apoštola Pavla, vidíme pak v zásadě totéž. Na jedné straně je to “práce s jednotlivci”, na druhé straně zakládání církevních obcí (čili společenství) a starost o ně. Pavel je sám velkou individualitou. Jeho křesťanský růst po konverzi sice nebyl bez vlivu druhých lidí, ale rozhodně se celý neodehrával v komunitě[11]. Nicméně o církevní obce se staral a církev jako organismus, jako tajemné Kristovo Tělo, vyznával velmi výrazně. Rozhodně nevidí v křesťanech množinu individualistů[12]. 

První církevní obce, ale zřejmě i společenství Ježíšových posluchačů a žáků za jeho pozemského života, se tvořily “ v domech”, představovaly tehdy obvyklá domácí společenství. Domy, společenství v domech (v němčině terminus technicus “Hausgemeinde”) představovaly zřejmě první “organizační jednotky” církve.[13]

V dalších dějinách nacházíme opět oba prvky. Po velkém rozšíření křesťanství vzniká první vlna mnišství. Jsou to jednotlivci, toužící po dokonalosti, ke které kráčejí více méně sami. Záhy se ale začínají sdružovat do osad. Později, když se mnišství dostává na západ, začíná velká éra společného mnišského života, založená svatým Benediktem. Benediktinský klášter je společenství, kde má ovšem jednotlivec své osobní a nezastupitelné místo[14]. Tato charakteristika se potom vine celým řeholním životem křesťanského Západu. Je zajímavé, že ačkoliv křesťanský Východ zná kláštery a společný život v nich, je přesto východní mnišství mnohem více individualistické než západní. Na Východě lze být v zásadě mnichem i bez kláštera. Duchovní růst je pak zajišťován mnohem více kontaktem mnich – duchovní učitel (starec), než dodržováním regulí společného života[15]. Ovšem duchovní vedení na Východě vyžaduje úplnou otevřenost adepta starci, tedy něco, o čem v moderním emancipovaném individualismu nemůže být ani řeči. 

Vývoj komunitního života v řeholích křesťanského Západu je sám o sobě velmi zajímavým tématem, přesahujícím rámec této stati. Uveďme proto jen, že ve dvacátém století dochází k určité významné přeměně: ustává tvorba nových řeholních komunit a zejména v jeho druhé polovině přibývají dva fenomény: malé radikální komunity uvnitř klasických řádů a společenství života, vzniklá z novodobých hnutí, jako jsou Fokolare či charizmatická obnova, případně více či méně organizovaná společenství, která nemají znaky společného trvalého života, ale existují na základě určité specifické duchovní zkušenosti (modlitební skupiny Taizé, skupiny Medjugorje aj.).  

Moderní hnutí, významná skutečnost v životě církve 20. století, v sobě zpravidla spojují jak komunitní prvky života, a to v různé míře, tak individuální péči jak o člena hnutí, tak navenek pro ty, kdo hnutí vyhledávají. Právě tak v textech 2. vatikánského koncilu nacházíme jak důraz na společný, komunitní charakter církve[16], tak důraz na osobní povolání ke svatosti jednotlivce[17] i důraz na osobní a nezastupitelnou svobodu a odpovědnost jednotlivce pokud jde o náboženství, které vyznává[18].

Shrnuto: v celých dějinách církve všeobecně a v dějinách duchovního života speciálně nacházíme trvale jako komplementární prvky jak osobní (individuální) charakter života z víry, tak i složku kolektivní (komunitní). Na různých místech a v různých dobách je jedna nebo druhá více akcentována, ale nikdy není dlouhodobě jedna opuštěna ve prospěch druhé.  

3. Čemu dnes čelíme

Ve světě se setkáváme se silným důrazem na svobodu, tedy na možnost osobní volby, a to zvlášť u prvků, které se niterně dotýkají člověka. Náboženství k nim patří v prvé řadě. K tomu ale přistupuje tendence zdánlivě protichůdná. Moderní člověk, tak citlivý na svou svobodu a na své svobodné životní volby, nese mnohdy dost těžko odpovědnost, která z této svobody vyplývá. Potom se cítí být odpovědností přetížen a vyhlíží autoritu, na kterou by ji delegoval. Tato autorita ovšem nebývá z řady doporučovaných (či naordinovaných) formálních autorit, je autonomně a svobodně volena. Přesněji řečeno, dotyčný musí mít dojem že ji volil svobodně. Dalším důležitým prvkem je osamělost člověka, který pracuje ve velkém podniku, bydlí ve velkém městě ve velkém domě a své příbuzné má na druhém konci města nebo státu, případně se s nimi nestýká. “Osamělost uprostřed davu” je častou charakteristikou života mnoha obyvatel velkých měst. K ní přistupuje pocit osobní bezvýznamnosti – většina lidí jsou jinými lidmi nahraditelní řadoví pracovníci, kteří jsou takřka “bez jména”. A máme-li dokreslit tento obrázek, je třeba připomenout malou důvěru k veřejným autoritám a malou důvěru případně odpor vůči institucím. Tyto charakteristiky jsou u nás zřejmě ještě stále zesilovány o zkušenost z komunistické éry, která je přítomna ve vědomí velké části populace.

Pokud jde o náboženskou složku života člověka, není dnes žádnou zvláštností setkat se s výraznými projevy víry v Boha, při kterých se odmítá nejen církev, ale v podstatě smysl a oprávněnost jakéhokoliv společenství víry. Autonomní svět víry, náboženství sestavené jednotlivcem podle vlastní úvahy z toho, co po světě posbíral, je zřejmě jedním z nejvíce se šířících náboženských postojů[19]. Nicméně i zde najdeme rys na první pohled opačný. Podíváme-li se například do světa sekt, přesněji do světa netradičních (a někdy dost bizarních) náboženských nebo paranáboženských uskupení, najdeme zde velkou sílu a přitažlivost skupiny. Jedinec se ve skupině cítí být přijat, cítí se v ní dobře, mívá pocit určitého bezpečí před “zlým světem”, má pocit, že konečně našel to, po čem dlouho toužil a co proto nemíní opustit. Pro tyto zisky často snadno obětuje zdravý rozum – sebeneuvěřitelnější “věroučný” náboženský systém mu není na překážku.

Nakonec je třeba uvést, že ze všeho nejméně najdeme v postmoderním světě dneška skutečné “hledače pravdy”, lidi, kteří jsou ochotni uvěřit jen rozumově dobře podloženému náboženskému přesvědčení.  Najdeme spíš buď zastánce zcela “osobní víry”, osobní nejen co do úkonu víry (ten považujeme samozřejmě za žádoucí), ale osobní i co výběru obsahů víry, nebo hledače společenství, ve kterém jsou přijati, které jim je autoritou a které není závislé na oficiálních autoritách a organizacích.

4. Výzvy pastorace

Co toto všechno znamená pro vnitřní život církve a pro její evangelizační působení navenek? Odpověď nemůže být jednovětá, a přece má prosté východisko. Nejprve ale rozlišme, co je základním úkolem pastoračních pracovníků a jaké jsou formy, kterými lze tento úkol realizovat.

Prosté východisko lze vidět v tom, že základním úkolem křesťana je hlásání (přesněji: zprostředkování) evangelia člověku dnes a zde, a to jak slovem, tak činem (tedy postojem, svědectvím, konáním, které z evangelia vychází). Toto bylo a je považováno za základní úkol církve, který dává jejímu životu plné oprávnění[20]. Evangelium je samo o sobě odpovědí na závažné otázky a potřeby člověka, ale není (a nebylo ani v čase Ježíšově!) odpovědí na všechny otázky, které člověk klade, a neuspokojuje všechny potřeby a nároky, které vznáší. Některým se dokonce příčí[21]. Uvědomění si této diference je velmi důležité. Jinak budeme považovat buď evangelium za nedokonalé nebo dnešku neodpovídající (“vždyť ho všichni nehledají a nepřijímají!”), nebo se místo službě evangeliu budeme věnovat uspokojování náboženských a nenáboženských potřeb a přání našich současníků a zjistíme po právu, že to buď jiní umějí lépe nebo že k tomu náš “křesťanský přídavek” (podle některých balast) prostě nepotřebujeme.   

Pokud ale jde o formy, ve kterých se předávání evangelia, pastorační péče o lidi a naše služba světu všeobecně děje, tam nás samozřejmě očekávání, požadavky a možnosti našich současníků zajímat musejí. A zde se nám vyplatí znát obecné charakteristiky dnešních lidí, které lze vyčíst například ze solidních sociologických zkoumání, mnohdy i dále teologicky interpretovaných a zpracovaných, které se v zásadě týkají jak věřících, tak nevěřících.

Zde se opět dostaneme k oběma touhám, dnes mezi lidmi silně přítomnými. K touhám po svobodě, po uplatnění osobního přístupu k důležitým otázkám (tedy i k otázkám víry) a k touhám po nalezení bezpečí v kompaktním společenství. I když tyto touhy jsou u různých lidí v rozličném poměru a jsou různě silně akcentované, je třeba je alespoň v nějaké míře předpokládat všude tam, kde křesťanství není jen folklorní součástí života, místním či osobním koloritem nebo nereflektovaným zachováváním zvyků v podstatě dobrých, jejichž smysl a význam  současník, který je zachovává, už nechápe.  

Dobrý pastorační přístup bychom tedy mohli charakterizovat jako

• osobní přístup, který vede ke komunitnímu žití víry (tedy k životu víry v církvi)
• podpora sdílené víry a sdílení víry, která nevylučuje a nenahrazuje individuální péči o osobní ztvárnění života jedince

Prakticky to znamená, že pastorační pracovník by měl mít sám co možná silnou zkušenost víry a jejího růstu jak osobního tak ve společenství, na druhé straně by ale neměl tuto svou osobní zkušenost zevšeobecňovat, natož ji bez rozlišení ordinovat každému, kdo se k němu přiblíží. Má jasně vědět, že jeho úkolem je předávání evangelia a pomoc k rozvíjení života z evangelia, a přitom má stále hledět na to, co ti, kterým pomáhá, potřebují a jako formy života jsou schopni akceptovat, jaké formy jsou jim teď a tady k užitku.

Toto ovšem na něho klade velké nároky. Na jedné straně má být dobře profilovaným křesťanem, jehož duchovní život má pevné základy, jasné kontury a odpovídá jeho možnostem i potřebám, ale přitom má být schopen chápat, že jiní mají potřeby i cesty jiné a na tyto cesty jim má, jsou-li to cesty evangelia, účinně pomáhat. To tedy předpokládá značnou flexibilitu, ochotu a schopnost stále znovu vnímat potřeby a možnosti těch, kterým slouží. Tato šíře nároků ukazuje, že jedinec je může jen stěží všechny naplnit. Má to i svůj teologický důvod – nikdo nemá všechny dary, ale všechny údy církve, vybavené různými dary, jsou potřebné[22]. Proto je nutné sdílení darů a vzájemná služba dary v církvi, konkrétně pak nejen na „makrocírkevní“, ale i na „mikrocírkevní“ úrovni, která umožňuje konkrétní sdílení, a tou je společenství ve smyslu malé skupiny.