"Ježíši, pohleď, jak se bude stravovat můj život... Mám jen jediný způsob, jak ti dokázat svou lásku: budu sypat květy, to znamená, že nevynechám žádnou příležitost k oběti, žádný pohled, žádné slovo; využiji i ty nejnepatrnější věci a budu je konat s láskou." (sv. Terezie od Dítěte Ježíše)
Máme k dispozici pouze tento jediný život. Dalo by se říci, že je jako záblesk asteroidu, který náhle vlétá do zemské atmosféry z nekonečných kosmických prostorů. Následkem tření o hustou zemskou atmosféru se rozžhaví a zazáří nádherným světlem, aby opět zmizel ze zorného pole, jakmile opustí zemský atmosférický obal.
S touto pouhou jedinou šancí prošli někteří lidé svým životem krásně a vykonali v něm mnoho dobrého, zazářili na způsob meteoritu tak velikou láskou, že jí po sobě zanechali velké množství ještě i po svém odchodu. Ovšem najdou se i lidé, kteří svůj život prohráli. Byli jako meteorit, který se vůbec nevznítil, nevydal světlo a nezanechal za sebou stopu dobra a lásky. Jejich časný stav i věčný úděl líčí dramatickými výrazy apoštol Juda. „Jsou to ... mraky bez vody, sem tam honěné větry, stromy stojící na podzim bez plodů, dvakrát odumřelé, vykořeněné, divoké mořské vlny, které jako pěnu vyvrhují svou špínu, bludné hvězdy, pro které je navěky připravena nejhlubší tma“ (Jud 12-13).
"Mám jen jediný způsob, jak ti Ježíši dokázat svou lásku: budu sypat květy, to znamená, že nevynechám žádnou příležitost k oběti, žádný pohled, žádné slovo; využiji i ty nejnepatrnější věci a budu je konat s láskou." (sv. Terezie od Dítěte Ježíše)
