Evangelium má v sobě tak krásnou naději,
že v něm můžeme najít radost pro svou duši.
Tato naděje je jako otvor, kterým proudí do hlubin naší duše světlo
a působí, že máme sílu i v situacích, které jsou očividně bezvýchodné.
Jsou situace, kdy radost ustoupí, naděje se však může obnovit,
jestliže se zcela pokorně svěříme Bohu.
Existuje vnitřní síla, která v nás přebývá,
tajemná přítomnost Ducha svatého.
V našich srdcích zaznívá:
„Odevzdej se ve vší prostotě Bohu, stačí k tomu i to málo tvé víry.“
Kdo to je, ten Duch svatý?
V evangeliu svatého Jana o něm Ježíš říká:
„Nenechám vás sirotky. Budu prosit Otce a dá vám jiného Přímluvce,
aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy.“
Myslíme si, že jsme sami? Je tu Duch svatý.
Jeho přítomnost není viditelná, ale nikdy nás neopouští.
Je to dech Boží, který se nám stále dává – tak jako nevidíme vítr,
ale můžeme vnímat jeho vanutí.
Osvobozuje nás od sklíčenosti, navrací chuť žít těm, kdo ji ztrácejí.
