Z textů o svatém Mikuláši vysvítá, že byl odmalička velmi štědrý, zatímco jeho otec byl skrblický boháč. Mikuláš občas neváhal ukrást něco z otcova majetku a rozdat to chudým. Nepřál si, aby ti, které obdaroval, věděli, kdo je.
Nebylo výjimkou, že se např. při nesplacení dluhu bralo do zástavy dítě, aby bylo prodáno na otročím trhu. Mikuláš často buď položil váček (dnešní punčocha) s výkupným za okno, zabušil a zmizel, anebo položil dar do střevíců - to je přítomno i v dnešní podobě svátku. Pokud bylo "zastavené" dítě vězněno, vlezl na střechu a v kterém komíně uslyšel pláč, tam vhodil měšec; z toho vznikla pověst, že Mikulášovi pomocníci poslouchají komínem, co se děje.
Mikuláš se už jako biskup stal zřizovatelem škol a sirotčinců. Zároveň je navštěvoval; ve středověké škole se totiž konal o sobotách tzv. examen. Před představeného školy předstoupili žáci a byly přečteny jejich pochvaly a přečiny. Pak byli zkoušeni, zda znají látku, a podle výsledku byli pochváleni, nebo potrestáni metlou, kterou vládli ředitelovi pomocníci (ti se postupem doby proměnili v čerty).
KOUSEK SKUTEČNÉHO ŽIVOTA
Při návštěvě Mikuláše musíme dbát na výchovné možnosti i řadu psychologických nebezpečí. Hlavně se ptát, co mají malé děti vědět a v co mají věřit. Mělo svou poezii a také velkou sílu, když jsme jako děti věřili, že přichází skutečný Mikuláš, že ho provází skutečný čert a skutečný anděl. Poezie byla zaplacena tak či onak ošklivým okamžikem odhalení. Ta chvíle patřila k procitnutí z raného dětství do šedé reality. Jako dospělý, který se dívá zpět na dětství, přiznávám, že bych o onen omamný sen dětství nechtěl být ochuzen. Dokonce si dnes uvědomuji, že jsem nebyl uváděn do lži. Spíše se dospělí podvolili síle dětské představy tak, že hráli divadlo. My děti jsme nehrály, ale plně prožívaly kousek skutečného života.
MIKULÁŠ A VÍRA
Uvědomuji si dnes ovšem i to, že toto ne plně pravdivé přiblížení oblastí, které nejsou běžnou a samozřejmou součástí viditelného světa, mohlo posunout neblahé výhybky našeho náboženského života a růstu pravé víry. Jistě mohlo odhalení hry způsobit, že přestaneme věřit vůbec a osočíme církev z divadla a z toho, že nás chce ponechat v postavení přihlouplých dětiček. Dnes už také vstupuje do hry okolnost, že žijeme ve společnosti převážně nevěřících a výsměch za víru v Mikuláše přichází rychle na každém místě, kde své děti nechráníme. Je proto dobré přiznat plnou pravdu velmi brzy a říci, že vše se děje k připamatování člověka tak štědrého a tak spravedlivého k dětem, že se na něho vzpomíná již po osmnáct století. Znamená to obětovat sen a pokusit se zachovat sílu autority, a tím snad i trochu poezie mikulášské návštěvy.
MIKULÁŠE NA VÁS, RODIČE!
Neměli bychom ovšem zůstat jen u dětí. Vůči sv. Mikuláši jsme dětmi všichni a je škoda nevyužít mikulášské autority k tomu, že upozorníme také rodiče a prarodiče na jejich poklesky a pokusíme se pojmenovat nějaký mírně pokřivený vztah, a tím pomoci k jeho smírnému narovnání. K tomu je však zapotřebí, abychom dobře a dlouhodobě znali prostředí, kde jako Mikuláš vystupujeme, a žili s ním v otevřeném, pevném přátelství.
Z knihy Petra Piťhy Adventní čas (Poustevník, 2002) vybral hm.
***
Se svolením převzato z: Katolického týdeníku Číslo 49/2002 s datem 8.12.2002
***
Další texty k tématu Mikuláš naleznete zde
Mikuláš se už jako biskup stal zřizovatelem škol a sirotčinců. Zároveň je navštěvoval; ve středověké škole se totiž konal o sobotách tzv. examen. Před představeného školy předstoupili žáci a byly přečteny jejich pochvaly a přečiny. Pak byli zkoušeni, zda znají látku, a podle výsledku byli pochváleni, nebo potrestáni metlou, kterou vládli ředitelovi pomocníci (ti se postupem doby proměnili v čerty).
KOUSEK SKUTEČNÉHO ŽIVOTA
Při návštěvě Mikuláše musíme dbát na výchovné možnosti i řadu psychologických nebezpečí. Hlavně se ptát, co mají malé děti vědět a v co mají věřit. Mělo svou poezii a také velkou sílu, když jsme jako děti věřili, že přichází skutečný Mikuláš, že ho provází skutečný čert a skutečný anděl. Poezie byla zaplacena tak či onak ošklivým okamžikem odhalení. Ta chvíle patřila k procitnutí z raného dětství do šedé reality. Jako dospělý, který se dívá zpět na dětství, přiznávám, že bych o onen omamný sen dětství nechtěl být ochuzen. Dokonce si dnes uvědomuji, že jsem nebyl uváděn do lži. Spíše se dospělí podvolili síle dětské představy tak, že hráli divadlo. My děti jsme nehrály, ale plně prožívaly kousek skutečného života.
MIKULÁŠ A VÍRA
Uvědomuji si dnes ovšem i to, že toto ne plně pravdivé přiblížení oblastí, které nejsou běžnou a samozřejmou součástí viditelného světa, mohlo posunout neblahé výhybky našeho náboženského života a růstu pravé víry. Jistě mohlo odhalení hry způsobit, že přestaneme věřit vůbec a osočíme církev z divadla a z toho, že nás chce ponechat v postavení přihlouplých dětiček. Dnes už také vstupuje do hry okolnost, že žijeme ve společnosti převážně nevěřících a výsměch za víru v Mikuláše přichází rychle na každém místě, kde své děti nechráníme. Je proto dobré přiznat plnou pravdu velmi brzy a říci, že vše se děje k připamatování člověka tak štědrého a tak spravedlivého k dětem, že se na něho vzpomíná již po osmnáct století. Znamená to obětovat sen a pokusit se zachovat sílu autority, a tím snad i trochu poezie mikulášské návštěvy.
MIKULÁŠE NA VÁS, RODIČE!
Neměli bychom ovšem zůstat jen u dětí. Vůči sv. Mikuláši jsme dětmi všichni a je škoda nevyužít mikulášské autority k tomu, že upozorníme také rodiče a prarodiče na jejich poklesky a pokusíme se pojmenovat nějaký mírně pokřivený vztah, a tím pomoci k jeho smírnému narovnání. K tomu je však zapotřebí, abychom dobře a dlouhodobě znali prostředí, kde jako Mikuláš vystupujeme, a žili s ním v otevřeném, pevném přátelství.
Z knihy Petra Piťhy Adventní čas (Poustevník, 2002) vybral hm.
***
Se svolením převzato z: Katolického týdeníku Číslo 49/2002 s datem 8.12.2002
***
Další texty k tématu Mikuláš naleznete zde
