Tehdy šel jeden ze Dvanácti, jménem Jidáš Iškariotský, k velekněžím a řekl: „Co mi dáte? Já vám ho zradím.“ (Matouš 26,14)
Milý Jidáši,
jistě se divíš, že dostáváš dopis. Není zvykem psáti zrádcům: jejich jména jsou odsouzena k proklínání – a zapomnění. Také oslovení „jeden z Dvanácti“ jsi bezpochyby dávno odvykl. Přesto jsi byl jedním z vyvolených, kteří doprovázeli svého Mistra po celou dobu jeho působení v zemi, od prvních zázraků až po zatčení. Byl jsi mu stejně nablízku jako oni, sdílel jsi s ním jeho prostou stravu a spánek po širým nebem. Naslouchal jsi jeho slovům a přemýšlel o nich. A pochopil jsi, že Ježíš ví, že bude zabit… Zaráželo tě, jak jsi mohl uvěřit v Mesiáše, který místo slavného vítězství nad utlačovateli nabízel potupnou smrt. Ano, s tímto rozporem se tvůj analytický mozek nemohl vyrovnat, stejně jako to nedokázali nejvzdělanější představitelé tvého národa.
Ostatní apoštolové – prostí rybáři – měli štěstí, že neporozuměli a mohli se dále nerušeně oddávat snění o význačných postech v nadcházejícím Království. Ježíš však blahoslavil právě ty, kteří mu rozumějí. Pak je i zde rozpor, stejně jako v mnoha jeho dalších slovech. Nemohl jsi dojít k jinému názoru, nebylo ti dáno pochopit rozdíl mezi racionálním uvažováním a prostým přijetím srdcem. Právě řeči svého srdce ses obával nejvíce. Děsilo tě, když do něho Pán nahlédl a nahlas vyslovil, co se v něm skrývalo. Pochopils to jako ortel, jako neměnné a definitivní předurčení. Pán ti řekl: „Běž a udělej, co máš udělat.“
A tys šel před veleradu a zradils ho. Neudělals to pro peníze; byls příliš dobrý obchodník na to, aby ses spokojil s tak směšnou cenou. Těch třicet stříbrných nebylo podstatných, důležitý byl samotný akt zrady, jímž ses vyvázal z Ježíšova područí. Nedokázal jsi dále nečinně přihlížet rozpadu jeho (i svého) díla a jako ostatní se veselit v blažené nevědomosti omezených. To napětí přesáhlo tvé síly. Musels to nějak ukončit. A tak jsi jenom uspíšil neodvratný konec svého Mistra. Zradils ho, protožes byl přesvědčen, že on zradil tebe. Nebylo to lehké, prožil jsi noc plnou úzkosti, stejně jako Ježíš v Getsemanech. Jako jediný z jeho učedníků jsi nespal. Jako poslední jsi ho políbil. Tu noc jsi poprvé ztratil hlavu a nedokázal jsi chladně kalkulovat. Když sis pak za kuropění uvědomil důsledky svého činu, bylo již pozdě něco měnit. Přesto ses o to pokusil. Pln zoufalé odvahy jsi šel před zákoníky a hodil jim k nohám svou odměnu. Urazils je a vmetls jim do tváře své pohrdání. Vyznals Ježíšovu nevinu; ve chvíli, kdy ho všichni začali tupit a ostatní učedníci k tomu trpně mlčeli. Zákoníci se ti vysmáli, a tak jsi utekl, abys skoncoval se svým životem a předešel tak svého Mistra.
Visel jsi na dřevě stromu ještě dříve než on na dřevě kříže. Sám ses odsoudil mnohem rychleji, než byl v zinscenovaném procesu odsouzen tvůj Pán. Udělals to, protožes byl přesvědčen, že za zradu není odpuštění. A přitom právě v této chvíli Ježíš odpouštěl Petrovi, který ho stejné noci zradil hned třikrát. Stejně tak odpouští do dnešních časů nám všem, kteří ho denně zrazujeme. Kdyby tak nečinil, nebylo by na tomto světě dost osik, na nichž bychom mohli vázat své oprátky. Právě víra, že Ježíš může – a chce – odpustit každý hřích, je to jediné, v čem se my dva podstatněji odlišujeme. Proto k tobě nemohu cítit nenávist anebo pohrdání, ale jenom lítost. Proto ti píšu tento dopis. Odpusť, že se z opatrnosti – tak vlastní většině Ježíšových učedníků – podepisuji pouze iniciálami.
P. O.
P. S.: Opravdu nevím, kam ti mám tento list adresovat. Právě proto, že tak dobře rozumím jak tvému zoufalství, tak Ježíšově lásce, nemohu na obálku jen tak jednoduše nadepsat: PEKLO.
