První měsíce mého pobytu v Africe - v SAR mi pomohly pochopit, jak důležitá je přítomnost misionářů, jak tu vůbec žijí a pracují. Poznala jsem je jako skutečné chlapy do nepohody, kteří umějí opravit generátor, řídit traktor, zorganizovat neuvěřitelné věci jako například zemědělský veletrh. Se samozřejmostí zajistí akutní přepravu těžce nemocného dítěte do vzdálené nemocnice k Lékařům bez hranic, seženou vesničanům lék pro dobytek, ale také dokážou rozesmát kupu dětí na plácku před školou, kterou spravují. Jsou též schopni kompetentně diskutovat s novináři: někdy jakoby mimochodem se některý z nich na chvilku vzdálí od společné večeře a vstoupí do živého vysílání italské nebo kanadské televize. O pár desítek minut později se s námi opět baví o něčem jiném nebo se soustředěně modlí. Vídala jsem je ráno i večer, jak se třeba i hodinu tiše modlí v přítmí kaple, často v kleče na holé podlaze.
Když v SAR vypukla občanská válka (v letech 2013-2015), jen s obdivem jsem žasla, jak se umějí postarat o tisíce uprchlíků, vyjednávat s rebely o složení zbraní, ale i osobně za nimi chodit a nebojácně zachraňovat unesené a mučené vězně.
Samozřejmě to nejsou žádní supermani, ale jen lidé: také jsme je občas zažili rozladěné, nevyspalé a přepracované. Vícekrát jsem do SAR doprovázela někoho od nás, kdo sám sebe deklaroval jako „nevěřícího“. Tito lidé pak na karmelitánské misii zakoušeli blahodárný šok: prý ani netušili, že ta poněkud „okrajkovaná a pozlacená“ katolická církev, jak ji znají z Evropy, může mít v Africe tak neuvěřitelně lidskou tvář. Podle mého názoru přesně o tom sní papež František, když mluví o církvi jako o „polní nemocnici“.
Misionáři v SAR v mnohém suplují nefunkční státní instituce. Samozřejmě v tom nejsou sami, ale od pracovníků jiných mezinárodních ziskových i neziskových organizací se liší tím, že tito bývají v krizových dobách přednostně evakuováni zpět do Evropy, zatímco misionáři zůstávají, i když jde v zemi o život. Jejich řádoví představení v Evropě ovšem vždycky nechávají na jejich svobodném rozhodnutí, zda v zemi zůstanou či nikoli.
Výhodou misionářů je, že za své dlouhodobé působení se stali v podstatě součástí místní komunity. U každého nového díla se snaží citlivě odhadnout, jak dlouho je nutné ponechat si vedení, ať už jde o nově vzniklou školu či sirotčinec, o malou místní kampeličku nebo zdravotní středisko. Pozvolna se pak snaží vytipovat a vychovat si někoho schopného z místních, kdo časem převezme plnou zodpovědnost. To může někdy trvat docela dlouho, určitě déle než ty obvyklé dva až tři roky, které stanoví „od zeleného stolu“ úředníci kdesi v Evropě. Nicméně u projektů, které realizují či garantuj misionáři, vidíme reálnou naději na úspěch, i když se uskutečňují v doslova rozvrácené zemi. Právě věrná, odvážná a trpělivá přítomnost karmelitánských misionářů na místě dívá velkou šanci, že se naplní sny o udržitelném rozvoji a trvalých změnách, o nichž se tak často mluví v souvislosti s jakoukoli podporou poskytovanou rozvojovým zemím.
Když přemýšlím o tom, jak jsem sama zažila a dodnes vnímám fungování misionářů v SAR, vybavují se mi slova Ladislava Heryána v jedné jeho knize:
„Štěstí nedosáhneš tím, že o něj budeš usilovat, ale že budeš sloužit. Štěstí může být, dá-li se to tak říct, vedlejším produktem. Nutnou podmínkou ale je, že ta služba není něco, co se musí, ale projevem radosti z Boží lásky… Pokud zažíváš to, že jsi milovaný Bohem, tvůj život se promění ve službu. A vedlejším produktem toho je, že jsi šťastný.“ (Z knihy U Božího mlýna, Vyšehrad 2018)
