Zabýval jsem se otázkami sociální komunikace, verbální i neverbální, a přitom mi vždycky ležela na srdci problematika řeči víry. Kdybych měl formulovat nejdůležitější závěr svého poznání, tak je to domněnka, že mnoha lidem, a bohužel i křesťanům, nedochází, že existují dva druhy verbální komunikace.
 
Jednak je to řeč logická, řeč rozumu, jejímž ideálem je matematická definice. Co je to kruh? Soubor bodů, které mají od jednoho bodu stejnou vzdálenost. Je to tak přesné a jasné, že člověk až žasne. Řeč víry ale není řeč logická; ne, že by nebyla logická, ale není jí v prvé řadě – je to řeč obrazná, metaforická, řeč poezie, básnická. Básník Jan Čarek napsal takovouhle básničku pro děti: „Já mám ráda bláto, raději než zlato. Otiskl v něm podkovu koník, když šel k domovu.“ Pokud se shodneme na tom, že úhelné slůvko této básničky je „domov“, pak toto slovo můžeme číst dvěma způsoby. Řečí matematickou, rozumovou jako dům, bydlení. A řečí poezie jako místo, kde je nám dobře, kde jsem doma v nejširším slova smyslu. A mezi domovem a domem je přitom rozdíl!

Pán Ježíš říká na jednom místě: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Dívat se na takové sdělení přísně materialisticky snad ani nelze. Najednou vidíme, že takovým myšlením se zkrátka nedostaneme dál. Jakmile nám uteče básnický pohled na řeč víry, jsme ztraceni. Potom můžeme mluvit o pekle a ptát se, jak velké je tam vedro ve stupních Celsia, můžeme uvažovat o nebi a přemítat, jestli andělé pobývají někde na mráčcích… A jsme přitom zcela vedle. Až sem může vést materialistické myšlení křesťanů. Kolikrát se zlobím na některé profesory teologie, když mermomocí šroubují biblické výroky tak, aby zapadaly do jakéhosi exaktního vědeckého systému, a jádro věci jim utíká.

Uvedu jeden příklad. Na začátku Markova evangelia je rodokmen Ježíše Krista. Jsou lidi, kteří ho čtou z pozice materialistické genetiky a tvrdí pak, že je to celé nesmysl. Není. Dívají se na barák, který je domovem, a vidí jen cihly. Kolikrát jsem vzal někoho do kostela, a když jsme se vraceli, řekl mi: „Jardo, nezlob se, já vůbec nevím, o čem ten člověk na kazatelně mluvil. On používal takové termíny, kterým vůbec nerozumím. Připadal jsem si, jako když vyplňuju přiznání k dani pro finanční úřad a píšu tam slovíčka, která nechápu, a odkazuju se na zákony, které neznám. Jak se mám v takovém světě pohybovat?!“ Takový člověk má pravdu. My, křesťané, zveme ostatní lidi k životu, který je smysluplný, a používáme přitom termíny, kterým lidé nerozumí. Pán Ježíš mluvil řečí velmi srozumitelnou. Hovořil o ovcích a o beranech a rozuměl tomu každý, kdo šel kolem. A když hledající přijde dnes mezi křesťany, o čem uslyší? O predestinaci a transsubstinaci atp.

Když jsme posílali misionáře mezi domorodce, museli se nejdřív naučit jejich domorodý jazyk. Když dnes posíláme faráře mezi lidi žijící tady a teď, na tohle pravidlo zapomínáme. Znám to i z hospiců. Kolikrát tam přijde farář v dobré víře, ale mluví s umírajícími svou, a ne jejich řečí. Co oni potřebují slyšet? Že je má někdo rád, že s nimi někdo bude, i když budou procházet údolím stínů smrti…

***

Zpracováno podle knihy: Dvě lásky, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z této knihy naleznete zde.