Když jsem byl v jezuitském noviciátu, každou neděli večer se naše komunita scházela k „dělení se o víru“. Znamenalo to povídat si o našem duchovním životě: kde jsme se během všedních dní setkali s Bohem a jak se nám daří v životě modlitby.
Platila přitom dvě pravidla. Za prvé, všechno bylo důvěrné. Za druhé, to, co někdo o sobě řekl, se nemohlo nijak komentovat, výjimkou byla otázka, kterou bylo možné položit, pokud zůstalo něco nejasného.
První pravidlo bylo pochopitelné. Druhé znělo absurdně. Když lidé vyprávěli o tom, jak s něčím zápasí, měl jsem chuť říct: „Proč nevyzkoušíš tohle?“ Když někdo řekl, že mu chybí starý život, chtěl jsem říct: „Mně taky.“ Když někdo řekl, že se cítí osamělý, měl jsem chuť říct: „Zaklepej mi na dveře.“ Nechápal jsem, proč představený chtěl, abychom mlčeli.
Postupně jsem na to přišel – proto, abychom se naučili naslouchat.
Naslouchání je zapomenuté umění. Chceme naslouchat, chceme věřit, že nasloucháme, ale často jsme tak zaneprázdněni přípravou toho, co odpovíme, že při naslouchání ztratíme pozornost.
Jak nám řekl náš představený Gerry, v noviciátu bylo dost času na to, abychom si navzájem poradili, abychom se podpořili a utěšili. Zmiňovaná praxe však byla echem jednoho z méně známých Ignácových výroků: „Mluv málo a hodně naslouchej.“ Důvodem pro přísnou důvěrnost bylo to, aby se lidé při mluvení pokud možno uvolnili.
Postupně jsem si sdílení víry oblíbil. Fascinovalo mě, když moji přátelé novici, ale i Gerry a jeho asistent David mluvili o svých zkušenostech s Bohem v předešlém týdnu. Bylo úžasné vidět, jak složité životy tito lidé vedli a jak se snažili růst ve svatosti, aby se stali lepšími lidmi a lepšími jezuity.
Po nějaké době jsem byl nejen ohromen, jak Bůh pracuje v jejich životech, ale také tolerantnější k jejich slabostem. Když byl jeden novic výbušný, vzpomněl jsem si, že ho tíží složitá situace v rodině. Jiný byl zase mrzutý a já jsem si vzpomněl, že ho zaměstnává těžce řešitelný případ v dobrovolnické službě. Způsob, jak se vypořádávali se světem, ovlivňovaly jejich zkušenosti. To mi připomenulo požadavek sv. Ignáce, že nemám lidi dopředu soudit.
Mně pozorné a vnímavé naslouchání přátel noviců pomohlo v tom, že jsem se necítil tak mimo. Do té doby jsem měl dojem, že každý žije zdravě a vyrovnaně – kromě mě. Při sdílení víry jsem poprvé pochopil, že život každého člověka obsahuje hojnou míru radosti i trápení. A také to, že jsme všichni daleko složitější, než se na první pohled zdá.
Nepouštěj se s nikým do dlouhých zbytečných rozhovorů...
Věnuj však lidem svou pozornost a vyslechni je trpělivě,
aby si mohli ulehčit svému srdci. (Svatý Ignác z Loyoly)
