Ve svátosti smíření je prvořadé zakoušení Boží lásky

Svátost smíření (zpověď) je cestou vedoucí k Božímu milosrdenství: je srdečným setkáním dobrého Otce s marnotratným synem prosícím o odpuštění, jakým je každým z nás.  Zpověď je velkým darem dobrého Boha, protože díky ní jsme osvobozeni od tíhy vin a obdarováni čistotou srdce.

Pokoření před Bohem nás nikdy neponižuje

Nezřídka odkládáme svátost smíření na neurčito, protože se bojíme pokoření. Při zpytování svědomí i ve svátosti smíření je třeba rozlišovat „pokoření“ před Bohem od „ponížení“ ve vlastních očích před zpovědníkem. Pokoření před Bohem nás nikdy neponižuje. Také zpovědník nás nemůže a nesmí ponižovat a urážet. Když před Bohem vyznáváme své hříchy, působí v nás Duch pravdy. Díky jemu získáváme pocit vlastní ceny a důstojnost dítěte Božího. Pravda nás osvobozuje – plná pravda o naší morální křehkosti stejně jako pravda o nekonečné dobrotě Boha k hříšníkovi.  

Zpytování svědomí není „dohadováním se“ podřízeného s přísným nadřízeným

Zpytování svědomí není „dohadováním se“ obžalovaného se soudcem, podřízeného s přísným nadřízeným. Je zkoumáním postoje vlastního srdce vůči Bohu, bližnímu i vlastnímu životu, dialogem o vzájemné lásce Boha a člověka; „zodpovídáme se“, jak jsme Boží lásku přijímali a jak jsme se o ni dělili se svými bratry.  Zpytování svědomí předpokládá hlubokou víru v to, že Bůh miluje člověka „od věků“. Neporozumíme smyslu a cíli zpytování svědomí, nepřijmeme-li lásku Boha k člověku.

I když jsme ve svém životě ztratili cestu, zpytování svědomí nebude zkušeností pokořující a trapnou, když uvidíme celý život ve světle nekonečné lásky Boží k člověku a ujistíme se, že láska Otce se nemění podle postoje syna vůči ní.

Neptejme se nejprve na naše hříchy

Svátost smíření předpokládá hlubokou víru v lásku Boží k nám a v přijetí jeho působení v našem životě. Když se připravujeme ke svátosti smíření, netažme se nejprve na spáchané hříchy, ale na své každodenní prožívání lásky Boží.

Zpytování o vině, pokud má být pravdivé, musí předcházet rozjímání o lásce. Proto než začneme předkládat Bohu svá provinění, povězme mu nejprve, jak prožíváme jeho lásku. Ve svátosti smíření musí být zakoušení lásky Boží na prvním místě a má být významnější než naše skutky. Jenom tehdy budeme schopni milovat Boha i lidi, budeme-li mu naslouchat.

Zpytování svědomí je rozmluvou s Bohem o jeho pozváních a výzvách a o našich odpovědích. Když se připravujeme ke svátosti smíření, musíme se sami sebe tázat.

  • Otvírám se Bohu a jeho slovu?
  • Jak odpovídám na jeho volání?
  • Jaké jsou plody Božího působení v mém každodenním životě?

Zpytování svědomí se má opírat o přikázání lásky

Zpytování svědomí není pouhým vypočítáváním našich hříchů. Je modlitbou: stojíme v upřímnosti a pravdě před Bohem jako nejlepším Otcem. Proto také všechny návody na zpytování svědomí budou vždycky druhořadé a vnější ve srovnání s důvěrným, osobním otevřením srdce raněného hříchem před milujícím Otcem.

Když se připravujeme na svátost smíření, berme v úvahu nejen přikázání Boží a církevní, ale nechme se ovlivnit též intuicí vlastního srdce, oživeného láskou Boží.

Zpytování svědomí se má opírat o přikázání lásky:

Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou … Miluj svého bližního jako sám sebe. Žádné jiné přikázání není větší než toto (Mk 12, 30-31).

Toto přikázání je základem všech přikázání Božích i církevních. Pokud by přikázání lásky nebylo v našem životě prvním a zásadním, všechna ostatní přikázání by ztratila smysl.  Přikázání Boží a církevní vyplývají totiž z lásky Boha k člověku a k ní i vedou.

Bůh je větší než naše srdce

Svátost smíření je zvláštním místem, kde člověk zraněný vlastním hříchem může zcela otevřít svoje srdce uzdravující síle lásky Boží; místem, kde může vypovědět v úplnosti, co ho nejvíc bolí a trápí.

Vždycky nás nejvíc bolí zlo, které jsme způsobili jiným, a zlo, které jsme způsobili sami sobě svými hříchy. Velmi trpíme, když nás druzí obžalovávají, i když vyčítáme jen sami sobě.  To srdce, které je obžalované a žalující, může nalézt uspokojení v Bohu. I když nás naše srdce obžalovává, Bůh je větší než naše srdce (srov. 1 Jan 3,20).