Neraď v modlitbě Bohu, co má přesně dělat.
Jeho řešení jsou nečekaná.
V modlitbě přistupuj k Bohu s radostí a vděčností za dar života, se všemi starostmi a problémy. Neraď příliš Bohu, co má dělat přesně. Jeho řešení jsou nečekaná a typicky jiná, než vymyslíš. Jan od Kříže uvádí dva krásné příklady, ve kterých milující nekomentuje, co mu chybí nebo po čem touží, nýbrž jen diskrétně předloží svou potřebu. Na svatbě v Káni Maria nesděluje Ježíšovi, jaká je situace a jaké řešení by bylo nejvhodnější a to správné, nýbrž jen tiše říká: Nemají víno (Jan 2,3). Podobně Marie a Marta, sestry Lazarovy, nevzkazují Ježíšovi, jaká je situace s Lazarem, že by bylo potřeba ihned přijít, uzdravit a jak přesně a jakým způsobem zakročit, aby byli všichni spokojeni. Sestry jen diskrétně vzkazují: Ten, kterého miluješ, je nemocen (Jan 11,3). V obou případech se pak začnou dít věci, které jsou mimo fantazii běžného katolíka. A o tohle jde. Bože, zde je moje trápení. Udělej s tím něco, prosím.
Někteří lidé se modlí jen v nouzi.
Je to špatně?
Někdy přicházejí lidé s tím, že se modlí jen, když jsou v obtížné situaci a nevědí z které do které. A že je jim to trapné se modlit, jen když jsou v nouzi. To ale nevadí, všechno, co tě přivede k modlitbě, je dobře.
Martin Jirous to v Labutích písních pojmenovává jasně:
V neštěstí se vždycky hbitě
vracím k religiozitě.
Jak se však trochu zabydlím,
tak se zas ani nemodlím.
Věřím, že ať už se modlíš z jakéhokoli důvodu a v jakékoli situaci, všechno je dobře, modli se z jakéhokoli důvodu, ale hlavně se modli. Když jsi nyní v nouzi, tak se vrať k religiozitě, neboj se a modli se bez výčitek. Vzpomeň si ale, až ti bude zase dobře, pak dej taky Bohu svůj čas. Žádný tvůj hřích, byť sebetěžší, žádné tvé zoufalství se sebe samotného ti nemůže, nesmí v modlitbě zabránit, právě naopak, když jsi na tom nejhůř, modli se, vždyť kam jinam než do milosrdenství Božího se chceš utéct?
Když selžou všechny možnosti, tak se ještě pomodlíme.
Co už taky zbývá!
Problém naší modlitby je mnohdy v tom, že to děláme přesně naopak, než bychom měli: modlitbu neuvěřitelně a naprosto podceňujeme a máme k ní většinou a ve většině situací vztah takový, že napřed zkusíme podle rozumu a fantazie řešení za prvé, za druhé, za třetí, za čtvrté a za páté, a když selžou všechny možnosti, co nás napadly, a racionálně už nevíme z které do které, aha, tak se v nouzi nejvyšší za to ještě pomodlíme. Co už taky zbývá!
Je to přesně naopak. Modlitba má otevírat vztah k čemukoli a ke komukoli. Má předcházet setkání, ta příjemná i ta nepříjemná. Nejprve se za to pomodli, ale dej si přitom pozor, co říkáš, soustřeď se s plnou vážností, važ slova a vlož situaci do Boží lásky. Pak jednej, a není možné, aby se něco nestalo, aby se věci neposunuly vpřed, aby lavina zůstala nahoře a neuvolnila se. Způsobem, který je možná v tuto chvíli mimo fantazii, nebo způsobem, který – zdá se – vyvolává opačný účinek, než jaký by sis přál.
Nebe je na tvé straně.
Vytrvej v modlitbě.
Udělej prosím tu zkušenost, že nebe je na tvé straně. Vytrvej v modlitbě, den za dnem, měsíc za měsícem, když budeš cítit při modlitbě radost a když nebudeš cítit při modlitbě radost. Jdi dál, nejde o radosti. Modlitba připraví půdu tvé duše, až přijde déšť, a on přijde. Modlitba jistě mění věci kolem tebe, ale především mění tebe samotného. A skrze tebe jsou pak proměněny i věci kolem.
Modlitba znamená
podívat se sám na sebe,
jak se na tebe dívá Bůh.
