nemohu říci, že se jen domnívám...
"Poslední dobou čtu hodně knížek od prof. Halíka. A peru se svým osobním pocitem, že vím, že Bůh opravdu je, když jsem uvěřila a prožívám mnohé Jeho doteky již mnoho let... Knihy prof. Halíka ale varují před tou představou, že víme, protože v podstatě nic nevíme. A tedy i tvrdit, že my víme, že Bůh je, je farizejské a může jim to ublížit v jejich hledání.
"Poslední dobou čtu hodně knížek od prof. Halíka. A peru se svým osobním pocitem, že vím, že Bůh opravdu je, když jsem uvěřila a prožívám mnohé Jeho doteky již mnoho let... Knihy prof. Halíka ale varují před tou představou, že víme, protože v podstatě nic nevíme. A tedy i tvrdit, že my víme, že Bůh je, je farizejské a může jim to ublížit v jejich hledání.
Že láska k lidem se projevuje úctou a k úctě k nim nemohu vyjadřovat, že já vím. Tím určitě nechci říci, že lidem kolem sebe Boha vnucuji, ale když dojde na to řeč, tak jasně vyznám, že Bůh je a dá se najít. Nevím, zda můj postoj víry je vůči druhým netaktní, nebo dokonce domýšlivý na své poznání.
P. prof.Halíka si vážím a tak přemýšlím, zda můj postoj víry neni špatný. Ale když přemýšlím, jak přemýšlím, tak jinak svou víru neumím slovy vyjádřit. Místo toho, že vím, mohu říci,že věřím, ale nemohu říci, že se jen domnívám. Kdybych se jen domnívala, už bych dávno nebyla křesťankou.
Prosím o váš názor a moc děkuji ..."
***
Profesor Tomáš Halík odpovídá:
Milá ...,
děkuji Vám za čas a zájem, který věnujete mým knížkám. Obávám se však, že jste mi dobře neporozuměla a vkládáte mi do úst něco, co jsem nikdy netvrdil.
Opravdu bych Vám nikdy nechtěl brát zkušenost Vaší víry (je to často ten nejcennější dar, který jsme dostali) a vést Vás k tomu, abyste ji vydávala za pouhou domněnku. Věřit v Boha skrze Krista je v jistém smyslu dokonce víc, než jen "vědět" - není to "neutrální" vědění o nějakém faktu uvnitř světa, nýbrž poznání, s nímž je spojena odvaha, vkročit do (důkazy) nezajištěného prostoru a "svítit si" v něm nejen mihotavým světlem lidského rozumu, nýbrž světlem milosti Boží a naděje (též daru milosti); je to vědění, s nímž musím spojit "osobní ručení" (svědectví vlastního života); je to vyznání, k němuž musím "přiložit vlastní srdce" (credere je "cor dare", dát srdce).
Varuji-li (spolu se sv. Augustinem, sv. Tomášem Akv. a ostatními učiteli církve), aby se naše "poznání Boha" pyšně a naivně nezaměňovalo s "vlastněním" něčeho, co můžeme poznat tak, že jsme s tím už hotovi, pak upozorňuji, že Bůh zůstává pro všechny naše lidské představy a pojmy převyšujícím Tajemstvím. Sv. Augustin řekl: jestliže jsi něco pochopil, buď si jist, že to není Bůh (si comprehendis, non est Deus) a sv. Tomáš učil: věříme, že Bůh jest, ale musíme dodat, že nevíme, jak jest - nevíme, co v případě Boha znamená být , protože máme zkušenost jen s bytím věcí ve světě (a takhle, v tomto smyslu , Bůh opravdu není). To je náš "styčný bod" s některými ateisty: těmi, kteří tvrdí, že "Bůh není" a mají tím však na mysli (svou)"předmětnou" představu Boha (jako věci mezi věcmi) - pak mají pravdu, tak Bůh není!
Jsou v zásadě dva typy pojetí Boha:
1. "kosmologický" - jako "entity" , "jsoucna" (např. "Nejvyššího jsoucna") ;
2. "ontologický" - tj. pojetí Boha jako základu bytí (nikoliv jako jednoho ze "jsoucen").
Ateismus (tvrzení, že Bůh "není") je možný jen v rámci prvního modelu.
Já sám se hlásím k druhému modelu, k tomu mnohokrát diskutovanému "ontologickému důkazu Boha" (který je pro mne jediný skutečně přesvědčivý):, totiž: Boha vůbec nelze myslet jako nejsoucího. Bůh je nad tím, co nejvyššího si mohu myslet (sv. Anselm).
Proto ovšem zůstává Tajemstvím - a my ho (jak říká sv. Pavel) můžeme poznat jen částečně, v náznaku, jako v hádance či zrcadle a až na konci všech věků ho můžeme uvidět "tváří v tvář"! Jistě: ve stvořených věcech, ve svém slově na nakonec v Slově - Kristu se dává poznat, ale mezi velikostí Zjevení a kapacitou našeho rozumu existuje stále propast, kterou nemůžeme bagatelizovat. Proto jsme stále "na cestě" a musíme mít úctu k všem ostatním "poutníkům" a hledačům, zvláště k těm, kterým se nedostal dar evangelia (nebo se jim nedostal v podobě věrohodné a srozumitelné). Tahle úcta samozřejmě neznamená nenabízet či dokonce zapírat svou víru (vždyť její hlásání je i mým životním posláním), ale nesmí to být z pyšné pozice "majitelů Pravdy" (nesmíme zapomenout, že my ji nanejvýš "máme v nádobách hliněných" a že "Duch vane kam chce", jak praví Písmo.
Nevím, zda mně se podařilo v těchto několika větách dost srozumitelně vyjádřit, oč mi jde v mých knihách (a co není nic jiného, než z trochu jiného, - dnes, myslím, naléhavě potřebného - úhlu řečená nauka, kterou s přispěním Ducha sv. formulovali autoři jako sv. Pavel, sv. Augustin, sv. Anselm, sv. Tomáš a někteří velcí teologové a filozofové XX. století.
Uchovejte si všechny "paprsky z hory Tábor", ale myslete i na to, že cesta někdy pak vede i do "tmy Getsemane" (a mějte úctu k těm, kteří ji právě prožívají) - plné světlo velikonočního rána nás čeká až tam, kde víra a naděje dovrší svou cestu a zůstane jen láska (tedy "v nebi") . Snad si to tam dopovíme, bude-li tam řečí ještě třeba. Tady na zemi však trochu teologie třeba je (víra bez myšlení je nebezpečná, tvrdil Jan Pavel II.)
Srdečně Váš Tomáš Halík
Převzato z webu vira.cz, sekce "Otázky a odpovědi"
P. prof.Halíka si vážím a tak přemýšlím, zda můj postoj víry neni špatný. Ale když přemýšlím, jak přemýšlím, tak jinak svou víru neumím slovy vyjádřit. Místo toho, že vím, mohu říci,že věřím, ale nemohu říci, že se jen domnívám. Kdybych se jen domnívala, už bych dávno nebyla křesťankou.
Prosím o váš názor a moc děkuji ..."
***
Profesor Tomáš Halík odpovídá:
Milá ...,
děkuji Vám za čas a zájem, který věnujete mým knížkám. Obávám se však, že jste mi dobře neporozuměla a vkládáte mi do úst něco, co jsem nikdy netvrdil.
Opravdu bych Vám nikdy nechtěl brát zkušenost Vaší víry (je to často ten nejcennější dar, který jsme dostali) a vést Vás k tomu, abyste ji vydávala za pouhou domněnku. Věřit v Boha skrze Krista je v jistém smyslu dokonce víc, než jen "vědět" - není to "neutrální" vědění o nějakém faktu uvnitř světa, nýbrž poznání, s nímž je spojena odvaha, vkročit do (důkazy) nezajištěného prostoru a "svítit si" v něm nejen mihotavým světlem lidského rozumu, nýbrž světlem milosti Boží a naděje (též daru milosti); je to vědění, s nímž musím spojit "osobní ručení" (svědectví vlastního života); je to vyznání, k němuž musím "přiložit vlastní srdce" (credere je "cor dare", dát srdce).
Varuji-li (spolu se sv. Augustinem, sv. Tomášem Akv. a ostatními učiteli církve), aby se naše "poznání Boha" pyšně a naivně nezaměňovalo s "vlastněním" něčeho, co můžeme poznat tak, že jsme s tím už hotovi, pak upozorňuji, že Bůh zůstává pro všechny naše lidské představy a pojmy převyšujícím Tajemstvím. Sv. Augustin řekl: jestliže jsi něco pochopil, buď si jist, že to není Bůh (si comprehendis, non est Deus) a sv. Tomáš učil: věříme, že Bůh jest, ale musíme dodat, že nevíme, jak jest - nevíme, co v případě Boha znamená být , protože máme zkušenost jen s bytím věcí ve světě (a takhle, v tomto smyslu , Bůh opravdu není). To je náš "styčný bod" s některými ateisty: těmi, kteří tvrdí, že "Bůh není" a mají tím však na mysli (svou)"předmětnou" představu Boha (jako věci mezi věcmi) - pak mají pravdu, tak Bůh není!
Jsou v zásadě dva typy pojetí Boha:
1. "kosmologický" - jako "entity" , "jsoucna" (např. "Nejvyššího jsoucna") ;
2. "ontologický" - tj. pojetí Boha jako základu bytí (nikoliv jako jednoho ze "jsoucen").
Ateismus (tvrzení, že Bůh "není") je možný jen v rámci prvního modelu.
Já sám se hlásím k druhému modelu, k tomu mnohokrát diskutovanému "ontologickému důkazu Boha" (který je pro mne jediný skutečně přesvědčivý):, totiž: Boha vůbec nelze myslet jako nejsoucího. Bůh je nad tím, co nejvyššího si mohu myslet (sv. Anselm).
Proto ovšem zůstává Tajemstvím - a my ho (jak říká sv. Pavel) můžeme poznat jen částečně, v náznaku, jako v hádance či zrcadle a až na konci všech věků ho můžeme uvidět "tváří v tvář"! Jistě: ve stvořených věcech, ve svém slově na nakonec v Slově - Kristu se dává poznat, ale mezi velikostí Zjevení a kapacitou našeho rozumu existuje stále propast, kterou nemůžeme bagatelizovat. Proto jsme stále "na cestě" a musíme mít úctu k všem ostatním "poutníkům" a hledačům, zvláště k těm, kterým se nedostal dar evangelia (nebo se jim nedostal v podobě věrohodné a srozumitelné). Tahle úcta samozřejmě neznamená nenabízet či dokonce zapírat svou víru (vždyť její hlásání je i mým životním posláním), ale nesmí to být z pyšné pozice "majitelů Pravdy" (nesmíme zapomenout, že my ji nanejvýš "máme v nádobách hliněných" a že "Duch vane kam chce", jak praví Písmo.
Nevím, zda mně se podařilo v těchto několika větách dost srozumitelně vyjádřit, oč mi jde v mých knihách (a co není nic jiného, než z trochu jiného, - dnes, myslím, naléhavě potřebného - úhlu řečená nauka, kterou s přispěním Ducha sv. formulovali autoři jako sv. Pavel, sv. Augustin, sv. Anselm, sv. Tomáš a někteří velcí teologové a filozofové XX. století.
Uchovejte si všechny "paprsky z hory Tábor", ale myslete i na to, že cesta někdy pak vede i do "tmy Getsemane" (a mějte úctu k těm, kteří ji právě prožívají) - plné světlo velikonočního rána nás čeká až tam, kde víra a naděje dovrší svou cestu a zůstane jen láska (tedy "v nebi") . Snad si to tam dopovíme, bude-li tam řečí ještě třeba. Tady na zemi však trochu teologie třeba je (víra bez myšlení je nebezpečná, tvrdil Jan Pavel II.)
Srdečně Váš Tomáš Halík
Převzato z webu vira.cz, sekce "Otázky a odpovědi"
