Pastorační pravidlo: dělalo se to tak vždycky…
Misijně pojatá pastorace vyžaduje opuštění pohodlného pastoračního kritéria „vždycky to tak bylo“. Vybízím všechny, aby při tomto úkolu odvážně a kreativně promýšleli cíle, struktury, styl a evangelizační metody vlastních společenství. Vytyčování cílů bez odpovídajícího společného hledání prostředků k jejich dosažení je odsouzeno k tomu, že se stane pouhým fantazírováním.
Důležité je neputovat osamoceně, vždycky počítat se svými bratry a zvláště s vedením biskupů ve zdravém a realistickém pastoračním rozlišování.
Hrozí zmrzačení našeho poselství
Rychlost komunikací a zájmová selekce obsahu prováděná médii v dnešním světě, vystavují poselství, které hlásáme, více než kdy jindy riziku jeho zmrzačení a redukci na pár druhotných aspektů. Odtud plyne, že některé otázky, které jsou součástí morálního učení církve, zůstávají mimo kontext, který jim dává smysl. Větší problém nastává, když se pak poselství, které hlásáme, jeví jako totožné s těmito druhotnými aspekty, které však i přes svoji důležitost samy o sobě nevyjevují jádro poselství Ježíše Krista. Je tedy třeba nepovažovat za samozřejmé, že ti, ke kterým mluvíme, znají kompletní pozadí toho, co říkáme, anebo že dovedou spojovat naši řeč s bytostným jádrem evangelia, od něhož dostává smysl, krásu a přitažlivost.
Nesouvislé podávání velkého množství nauk
Misionářsky pojatá pastorace není posedlá nesouvislým podáváním množství nauk. Přijme-li se pastorační cíl a misionářský styl, který skutečně dosáhne ke všem, bez výjimky a bez vylučování, zvěst se soustředí na podstatné, na to, co je nejkrásnější, největší, nejvíce přitažlivé a současně nejvíce nezbytné. Nabídka se zjednodušuje, aniž by proto ztrácela hloubku a pravdivost, a tak se stává přesvědčivější a zářivější.
Hierarchie pravd
Všechny zjevené pravdy vycházejí z téhož božského zdroje a jsou přijímány stejnou vírou, ale některé z nich jsou důležitější pro vyjádření podstaty evangelia. V tomto zásadním jádru září krása spásonosné lásky Boží zjevené v Ježíši Kristu, jenž zemřel a vstal z mrtvých. Existuje totož řád „hierarchie“ pravd katolického učení, vzhledem k jejich různé spojitosti se základem křesťanské víry. To platí pro věroučná dogmata, jakož i pro celek církevního učení, včetně toho morálního.
Také v mravním poselství existuje hierarchie
Svatý Tomáš Akvinský učil, že také v mravním učení církve existuje určitá hierarchie ve ctnostech a ve skutcích, které z nich vycházejí. Tady především platí, že „víra se projevuje láskou“ (Gal 5,6). Skutky lásky k bližnímu jsou nejdokonalejším vnějším projevem vnitřní milosti Ducha: „Hlavním prvkem nového zákona je milost Ducha svatého projevující se vírou, která prokazuje lásku.“ Proto praví, že milosrdenství jako vnější skutek je největší ze všech ctností: „Milosrdenství je v sobě samém největší z ctností, obdarovává totiž druhé a především ulevuje bídě druhých. Je to úkol především toho, kdo je nadřazený, a proto se tvrdí, že Bůh prokazuje milosrdenství a zejména tak projevuje svoji všemohoucnost.“
Vyváženost v hlásaných tématech
Je důležité vyvodit pastorační důsledky z koncilního učení, které obsahuje starobylé přesvědčení církve. Především je třeba říci, že zvěstování evangelia potřebuje mít odpovídající proporce. Ta spočívá ve frekvenci, s níž se zmiňují určitá témata, a v akcentech, které se objevují při hlásání. Když například nějaký farář mluví během liturgického roku desetkrát o umírněnosti a jen dvakrát či třikrát o lásce či spravedlnosti, vytváří se disproporce, která zatemňuje právě ty ctnosti, které by měly být v kázáních a katechezích nejvíce přítomny. Totéž se děje, když se mluví více o zákonu než o milosti, více o církvi než o Ježíši Kristu, více o papeži než o Slovu Božím.
