Kniha Páté evangelium je sbírkou komentovaných úryvků z fiktivního - pátého - evangelia. Kardinál Giacomo Biffi v ní ironicky naráží na některé tendence v církvi po II. vatikánském koncilu, které jsou ovšem aktuální i dnes.
Ježíš začal hlásat Boží evangelium: Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Nabádejte druhé, aby činili pokání, a věřte evangeliu.
Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ (Mk 1,14-15). „Činit pokání“ ve starých známých evangeliích není výzva k umrtvování, ale právě k obrácení. Výraz „obrácení“ pak označuje v evangeliích zásadní změnu smýšlení. Je to, jako by Ježíš říkal: Boží království, které se přiblížilo, je svět naruby. Co bylo malé, je v Božím království veliké; co bylo bezvýznamné, je prvořadé, atd. Kdo chce proklouznout do Božího království, musí se radikálně změnit: pak teprve vejde do města, kde je všechno jinak.
Páté evangelium s myšlenkou „pokání“ souhlasí, ale nepatrně ji pozměňuje: „nabádejte druhé, aby činili pokání“. Pokání už nemá směřovat dovnitř, ale ven. Každému musí být ihned jasné, že změna smýšlení je tak mnohem snadnější a účinnější. Než by člověk žil tak, jako by měl úplně novou, čistou hlavu, je mnohem lepší změnit ji těm druhým. Když se operace provádí na cizí hlavě, tep se nám ani nezachvěje a srdce překypuje odvahou. Budeme-li však čekat, dokud si každý nové smýšlení neopatří sám, svět se nikam nepohne!
Tento kratičký zlomek úplně stačí k tomu, aby Kristovo poselství oslovilo i naše současníky. Ve svých úvahách, plánech i rozhodnutích se především chceme domoci toho, na co máme právo. Co se týče našich povinností, stačí, že nám je tak často připomínají ti druzí, a stejně vychováváme i své děti. Proto už nejsme zvyklí bít se v prsa a vyznávat „mea culpa“; pokání je exotická rostlinka, která se v naší zahrádce neujala.
Máme se tedy této základní křesťanské ideje zříci? Obávali jsme se, že ano, dokud se nám nepoštěstilo číst slova: „Nabádejte druhé, aby činili pokání.“ Takto je možné vybízet k obrácení i dnes. Dokonce i rituální úkon kajícnosti – tento malebný pozůstatek středověkého mnišství – lze zachovat jen s malou úpravou: budeme bít do břicha svého souseda. Ruka se nám nezachvěje a rány budou silnější a přesnější. Ve světle tohoto nového učení je možno uvažovat i o nové formě askeze všedního dne. Místo obvyklého zpytování svědomí (zvyklosti spjaté s individualistickým pojetím křesťanství) navrhujeme „zpytování svědomí církve“. S pokorou a s radostí uznáme každý večer, že je hříšná, pro zítřek učiníme předsevzetí, že ji změníme, jak jen to bude v našich silách, a pak se budeme moci poklidně oddat spánku spravedlivých.
***
Zpracováno podle knihy: Páté evangelium, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ (Mk 1,14-15). „Činit pokání“ ve starých známých evangeliích není výzva k umrtvování, ale právě k obrácení. Výraz „obrácení“ pak označuje v evangeliích zásadní změnu smýšlení. Je to, jako by Ježíš říkal: Boží království, které se přiblížilo, je svět naruby. Co bylo malé, je v Božím království veliké; co bylo bezvýznamné, je prvořadé, atd. Kdo chce proklouznout do Božího království, musí se radikálně změnit: pak teprve vejde do města, kde je všechno jinak.
Páté evangelium s myšlenkou „pokání“ souhlasí, ale nepatrně ji pozměňuje: „nabádejte druhé, aby činili pokání“. Pokání už nemá směřovat dovnitř, ale ven. Každému musí být ihned jasné, že změna smýšlení je tak mnohem snadnější a účinnější. Než by člověk žil tak, jako by měl úplně novou, čistou hlavu, je mnohem lepší změnit ji těm druhým. Když se operace provádí na cizí hlavě, tep se nám ani nezachvěje a srdce překypuje odvahou. Budeme-li však čekat, dokud si každý nové smýšlení neopatří sám, svět se nikam nepohne!
Tento kratičký zlomek úplně stačí k tomu, aby Kristovo poselství oslovilo i naše současníky. Ve svých úvahách, plánech i rozhodnutích se především chceme domoci toho, na co máme právo. Co se týče našich povinností, stačí, že nám je tak často připomínají ti druzí, a stejně vychováváme i své děti. Proto už nejsme zvyklí bít se v prsa a vyznávat „mea culpa“; pokání je exotická rostlinka, která se v naší zahrádce neujala.
Máme se tedy této základní křesťanské ideje zříci? Obávali jsme se, že ano, dokud se nám nepoštěstilo číst slova: „Nabádejte druhé, aby činili pokání.“ Takto je možné vybízet k obrácení i dnes. Dokonce i rituální úkon kajícnosti – tento malebný pozůstatek středověkého mnišství – lze zachovat jen s malou úpravou: budeme bít do břicha svého souseda. Ruka se nám nezachvěje a rány budou silnější a přesnější. Ve světle tohoto nového učení je možno uvažovat i o nové formě askeze všedního dne. Místo obvyklého zpytování svědomí (zvyklosti spjaté s individualistickým pojetím křesťanství) navrhujeme „zpytování svědomí církve“. S pokorou a s radostí uznáme každý večer, že je hříšná, pro zítřek učiníme předsevzetí, že ji změníme, jak jen to bude v našich silách, a pak se budeme moci poklidně oddat spánku spravedlivých.
***
Zpracováno podle knihy: Páté evangelium, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
