Naše Matka církev stále potřebuje očistu a opravu

Je třeba, aby se církev neodvracela od svého dědictví,
ale zároveň aby se dívala i na současnost

Synoda, drazí bratři a sestry, není parlament. Hlavní postavou je Duch svatý. Jsme tu, abychom společně kráčeli s pohledem Ježíše, který přijímá všechny, kdo se lopotí a jsou obtíženi.

Pánův žehnající pohled nás vybízí, abychom byli církví, která s radostnou myslí rozjímá o Božím jednání a vykládá přítomnost. Církví, která v leckdy rozbouřených vlnách naší doby neztrácí odvahu, nehledá ideologické kličky, nebarikáduje se za nabytými přesvědčeními, nepodléhá pohodlným řešením, nenechává si diktovat světem. To je duchovní moudrost církve, kterou vyrovnaně shrnul sv. Jan XXIII. Vyslovil toto: „Především je třeba, aby církev nikdy neodvracela zrak od posvátného dědictví pravdy přijatého od starověku, a zároveň je třeba, aby se dívala i na současnost, která přinesla nové situace a nové způsoby života a otevřela nové cesty apoštolátu.“

Základní otázka a hlavní úkol synody

Ježíšův pohled nás vybízí, abychom byli církví, která nečelí dnešním výzvám a problémům v duchu rozdělení a konfliktu, ale naopak obrací svůj zrak k Bohu. Patříme Mu a – nezapomínejme – žijeme jen proto, abychom jej přinášeli světu. To nám stačí, On nám stačí.

Nechceme pozemskou slávu, nechceme se chvástat v očích tohoto světa, ale oslovit ho útěchou evangelia, abychom lépe a všem svědčili o nekonečné Boží lásce. Ostatně, jak řekl Benedikt XVI. při promluvě k synodálnímu shromáždění,

„otázka pro nás zní:
Bůh promluvil a ukázal se,
ale jak můžeme zařídit,
aby tato skutečnost zasáhla dnešní svět,
aby se stala spásou?“
To je základní otázka.

A to je hlavní úkol synody:
znovu zaměřit náš pohled na Boha,
abychom byli církví,
která hledí na lidstvo s milosrdenstvím.

Církví, která je jednotná a bratrská – anebo se alespoň o to snaží, která naslouchá a vede dialog; církví, která žehná a povzbuzuje, která pomáhá těm, kdo hledají Boha, která blahodárně otřásá lhostejnými, která iniciuje cesty, aby lidi uvedla do krásy víry. Církev, která má Boha ve svém středu, a proto se vnitřně nerozděluje a navenek není nikdy příkrá, církev, která spolu s Ježíšem riskuje. Takovou chce mít Ježíš církev, svou snoubenku. Ježíšův vstřícný pohled nás vybízí, abychom byli pohostinnou církví, nikoli církví se zavřenými dveřmi.

Dvě pokušení církve: hledět jen zpět,
anebo se podřizovat módním trendům světa

Ve složité době, jako je ta naše, se objevují nové kulturní a pastorační výzvy, které vyžadují srdečný a laskavý vnitřní postoj, abychom o nich beze strachu mohli diskutovat. V synodálním dialogu můžeme růst v jednotě a přátelství s Bohem, abychom se na dnešní výzvy dívali jeho pohledem; abychom se stávali církví, „jejíž jho netlačí“, která neukládá břemena a která všem opakuje: „Přijďte, vy unavení a obtížení, vy, kteří jste ztratili cestu nebo se cítíte vzdálení, vy, kteří jste zavřeli dveře naději: Církev je tu pro vás!“. Církev otevírá své brány všem, všem, všem!

Bratři a sestry, svatý Boží lide, tváří v tvář těžkostem a výzvám, které na nás čekají, nás Ježíšův žehnající a vstřícný pohled chrání před tím, abychom upadli do některých nebezpečných pokušení: být rigidní církví, celní kontrolou, která zbrojí proti světu a hledí zpět; církví vlažnou, která se podřizuje módním trendům světa; církví unavenou, která se uzavírá sama do sebe. Ve knize Zjevení říká Bůh: „Stojím u dveří a klepu, aby se dveře otevřely“, avšak mnohokrát, bratři a sestry, Bůh klepe na vnitřní bránu církve, abychom ho spolu s církví nechali vyjít ven a hlásali jeho evangelium.

František z Assisi nikoho nekritizoval
ani na nikoho neútočil

Kráčejme společně: pokorně, horlivě a radostně. Kráčejme ve stopách svatého Františka z Assisi, světce chudoby a pokoje, „Božího blázna“, který na svém těle nosil Ježíšova stigmata. Svatý Bonaventura vypráví, že když se František modlil, promluvil k němu Ukřižovaný: „Jdi a oprav můj kostel“. Synoda nám to připomíná: naše Matka církev stále potřebuje očistu, „opravu“, protože my všichni jsme lidem hříšníků, kterým bylo odpuštěno – jsme obojí, hříšníci, kterým bylo odpuštěno. Stále se potřebujeme vracet ke zdroji, kterým je Ježíš, a znovu se vydávat na cesty Ducha, abychom všechny oslovili jeho evangeliem. František z Assisi v době velkých bojů a rozdělení, mezi světskou a náboženskou mocí, mezi institucionální církví a heretickými proudy, mezi křesťany a ostatními věřícími, nikoho nekritizoval ani na nikoho neútočil. Používal pouze zbraně evangelia: pokoru a jednotu, modlitbu a lásku. Dělejme totéž! Pokora a jednota, modlitba a láska.

Duch svatý často boří naše očekávání,
aby vytvořil něco nového

A pokud svatý Boží lid se svými pastýři ze všech částí světa živí očekávání, naděje a také některé obavy ohledně synody, kterou se chystáme zahájit, mějme stále na paměti, že se nejedná o politické shromáždění, o parlament, ale o shromáždění v Duchu; nikoli o polarizovaný parlament, ale o místo milosti a společenství. Duch svatý tedy často boří naše očekávání, aby vytvořil něco nového, co překoná naše předpovědi a negativní postoje. Snad mohu říci, že nejplodnější okamžik synody jsou momenty modlitby a vůbec celé prostředí modlitby, ve kterém v nás synoda působí. Otevřeme se Duchu a vzývejme ho. Dovolme, aby byl hlavní postavou této synody. A s Ním kráčejme v důvěře a s radostí.