Sv. Benedikt nevidí mlčení odděleně od mluvení. Naše mluvení je testem pravosti našeho mlčení. Jestliže se naučíme vnitřně mlčet, pak z mlčení nevyjdeme ani mluvením.
 
Stahuji-li se však do mlčení proto, abych se vyhnul kdejaké výměně názorů, kochám-li se v mlčení a kroužím v něm sám kolem sebe, pak mě každá řeč ruší a já odpovídám jen mrzutě.

...Mluvíme-li, pak nemá být rozmetáno vše, co jsme ve svém nitru mlčením nashromáždili, nýbrž i při řeči bychom si měli vnitřní mlčení uchovat.

...Nebudeme se svou řečí "producírovat", nýbrž budeme mluvit, jen když nás k tomu přiměje Duch.

... Mluvení má být výrazem naší lásky a dobroty vůči lidem. ... Pak se slovo stane službou lásky vůči tomu, kdo na slovo čeká, aby ho napřímilo a rozveselilo. Udiví asi, že Benedikt v této souvislosti nemluví jen o vlídnosti, nýbrž i o bázni Boží. Mluvit o bázni Boží /patrně chyba překladu - má být snad: z bázně Boží - von dem Gottesfurcht?/ znamená být vnímavý pro přítomnost Boha v druhém. ...V druhém se s námi setkává Kristus. A tak můžeme druhého jen v bázni Boží poznat takového, jaký je.
Kdo se naučil mlčet, umí i správně mluvit.