Stále častěji se my dříve narození setkáváme s mladými, pro které je komunizmus už podobně historickým pojmem jako třeba 2. světová válka, stále více jich využívá nových možností a jezdí za studiem do Mnichova tak jako jsme my jezdili třeba z Ostravy do Brna. Všichni se těšíme, že z nich jednou budou odborníci ve svých profesích a že nás budou ve svém oboru zcela přirozeně spojovat s děním ve světě. Nejinak je tomu uvnitř církve...
I někteří naši budoucí kněží, řeholníci a řeholnice studují v zahraničí a my se těšíme, že nás budou udržovat ve styku s děním ve světové církvi. Při příležitosti jejich krátkých návštěv domova o svátcích a o prázdninách se jich pochopitelně nedočkavě vyptáváme na jejich zážitky z pobytu v zahraničí a pokoušíme se přitom odhadnout, co s nimi pobyt v cizině dělá. Kulturní šok, který tam musí zvládnout, je velký a o některých nesnázích člověk slyší aspoň pár slov skoro od každého z nich. První z nich je strohost výzdoby západoevropských církevních a bohoslužebných prostor, velmi racionální přístup k náboženským tématům, k modlitbě a otázkám víry. Druhou je silná touha po společenství, ponejvíce malém, s možností opravdu osobních vztahů. Jejich konkrétní podobu vnímají mladí Češi často jako nekonečné omílání v podstatě jednoduchých, ne-li rovnou zbytečných témat. Kulturní šok, spojený s neznalostí jazyka a reálií hostitelské země, je umocněn odlišným poválečným vývojem rozdělené Evropy. Její západní část akceptovala systém reprezentativní demokracie s jejím stylem společenské rozpravy, ke které od pádu komunizmu směřujeme už i u nás. Jedním z jejich důsledků je rostoucí sebevědomí jednotlivce, který se cítí povolán mluvit do všeho možného, až nad tím našinec občas kroutí hlavou. Mluví se o všem a pořád!
Výsledkem je individualizmus, na kterém stojí i celá ekonomika této společnosti. Ta jej svým tlakem na výkon posiluje až k hrozivému vysychání běžné mezilidské komunikace, dokonce i v rodinách. Její členové se v průběhu týdne skoro vůbec nevidí a panelákové noclehárny, které po 2. světové válce zaplavily celou Evropu, ani k útulné pospolitosti nelákají. Vzniká obrovský deficit komunikace a není divu, že se právě církev snaží působit proti němu. Mladí křesťané se chtějí stýkat, chtějí opravdu žít spolu, spolu-nažívat. Je dojemné pozorovat, jak se občas neobratně snaží o zcela jednoduchá mezilidská gesta, která se prostě neměli kde naučit. Nám je to ještě někdy k smíchu, protože nám uniká, jak do tohoto studeného disneylandu už sami po hlavě padáme. Módy západního světa k nám pronikají a není před nimi úniku. Jestliže se s jejich povrchovou svůdností naši mladí na západě vypořádají, budou po návratu domů velmi cennými orientačními body pro ostatní - v naší církvi i v naší společnosti.
Petr Kolář SJ pro RaVat/ceco
Praha, 9. ledna 2001
Výsledkem je individualizmus, na kterém stojí i celá ekonomika této společnosti. Ta jej svým tlakem na výkon posiluje až k hrozivému vysychání běžné mezilidské komunikace, dokonce i v rodinách. Její členové se v průběhu týdne skoro vůbec nevidí a panelákové noclehárny, které po 2. světové válce zaplavily celou Evropu, ani k útulné pospolitosti nelákají. Vzniká obrovský deficit komunikace a není divu, že se právě církev snaží působit proti němu. Mladí křesťané se chtějí stýkat, chtějí opravdu žít spolu, spolu-nažívat. Je dojemné pozorovat, jak se občas neobratně snaží o zcela jednoduchá mezilidská gesta, která se prostě neměli kde naučit. Nám je to ještě někdy k smíchu, protože nám uniká, jak do tohoto studeného disneylandu už sami po hlavě padáme. Módy západního světa k nám pronikají a není před nimi úniku. Jestliže se s jejich povrchovou svůdností naši mladí na západě vypořádají, budou po návratu domů velmi cennými orientačními body pro ostatní - v naší církvi i v naší společnosti.
Petr Kolář SJ pro RaVat/ceco
Praha, 9. ledna 2001
