V našem duchovním životě zjišťujeme, že ne vždy se nám modlit chce, ne vždy je naše modlitba spontánní. Někdy si myslíme, že se máme modlit jen tehdy, kdy se nám chce. Často však k modlitbě chuť nemáme. Někdy se ale modlíme i v situacích, kdy jsme museli překonat určitý odpor a nechuť. Třeba tehdy, když před Bohem uvažujeme, jakým směrem v životě se dát. Někdy máme pocit, že spontánní modlitba je pravější než modlitba předem formulovaná. Té totiž hrozí, že se stane mechanickým odříkáváním, kolovrátkem. Zde samozřejmě pomůže ponoření se do odříkávané modlitby. Jednu takovou modlitbu nám zanechal sám Ježíš.
V modlitbě jako jinde v životě platí "Serva ordinem et ordo servabit te" (Zachovej řád řád zachová tebe). "Ať je tomu, jak chce, jestliže se modlíme málo a bez vytrvalosti a kázně, nemůžeme čekat žádné silné zakoušení Boha, nemůžeme očekávat ani změnu života ani oslňující pokroky." (Ukaž mi svoji tvář, Ignacio Larraňaga, Paulínky, Praha 2000, s. 91.) Pravidelnost se osvědčuje i v jiných oblastech života (jídlo, práce).Způsobů modlitby je samozřejmě mnoho. Někdy lidé nedoceňují dostatečně svou vlastní náboženskou skutečnost. Chtějí se modlit tak, jak se modlí druzí a ne svým vlastním způsobem. (By Way of the Heart, Toward a Holistic Christian Spirituality, Wilkie Au S.J., Geoffrey Chapman, London 1992, s. 94.) Na výběr máme mnoho podle naší konkrétní potřeby...
Převzato z: P. Tomáš Roule: Úvod do duchovního života / 07. Meditace
