Noc po svém zatčení jsem byl převážen 450 kilometrů dlouhou cestu, která mě dovedla až na místo mého nuceného pobytu. Te noci se v mé mysli rojily myšlenky a pocity jako smutek, opuštěnost, únava z velkého napěti…
V mém srdci se však najednou objevilo světlo; byla to slova Johna Walsche, misijniho biskupa z Činy, která tento muž pronesl, když byl propuštěn z vězeni po dvanácti letech strádaní. Ta slova zněla následovně: „Polovinu svého života jsem pročekal.“ To je velmi hluboká pravda, protože všichni vězni, mě nevyjímaje, každou minutu čekají na své propuštěni. Náhle jsem se rozhodl: „Nebudu jen čekat. Budu prožívat přítomný okamžik a snažit se jej naplňovat až po okraj láskou.“ Jestliže totiž prožiji darovaný čas pouhým čekáním, mohlo by dojit k tomu, že to, nač čekám, by nikdy nemuselo nastat. Jediné, co bezpochyby jednou nastane, bude má smrt.
Pokud budu čekat na vhodný okamžik,
abych vykonal něco opravdu velkého,
kolikrát v životě se mi naskytne taková možnost?
Ne, chopím se příležitostí, jež s sebou přináší každý den,
abych vykonal obyčejné věci zcela mimořádně.
Přímka sestává z milionů nepatrných bodů,
které jsou vzájemně spojeny.
I můj život sestává z milionů vteřin a minut,
které jsou spojeny.
Prožiji co nejdokonaleji každý jednotlivý bod.
Linka pak bude přímá, spořádaná, zaměřená k cíli.
Ježíši, nebudu jen čekat;
budu prožívat přítomný okamžik
a naplňovat jej až po okraj láskou.
