Návrat Terezie do Ávilského kláštera (obutých karmelitek), kde se Terezie měla stát nechtěnou představenou
Do kláštera Vtělení přišla v doprovodu provinciála karmelitánů, otce Angela de Salazar. Zástup řeholnic je už očekával. Příchozí přivítaly křikem a dupáním. Volaly:
„Nechceme novou řeholi! Nechceme řeholi poustevníků!“
„Nechceme Terezii od Ježíše!“
„Nepřišly jsme sem, abychom se nechaly tyranizovat!“
„Nová řehole – to je ukrutnost!“
„Nikdo to nevydrží!“
„Nechceme Terezii!“
„Nechceme falešnou svatou!“
„My ji známe!“
„Vždycky s ní byly potíže!“
„Chceme představenou, kterou si samy zvolíme!“
„Je to naše právo!“
„Nechceme Terezii!“
Vřava se stupňovala a přecházela ve skutečnou bouři. Sestry se svým křikem ještě více podněcovaly. Některé zachvacovala úplná hysterie. Chvatně se zvedaly ze svých míst, hrozily rukama, trhaly si hábity. Vypadalo to, jako by se na Terezii, která stála před nimi, chtěly vrhnout. Marně otec Salazar vyzýval ke klidu. V nastalém hluku jeho hlas nikdo neslyšel. Zmocnil se ho hněv a přikázal přivést strážníky. Teprve pohled na strážníky, kteří vešli do refektáře v přilbách a s halapartnami v rukou, způsobil, že nastalo jisté ztišení. Sestry se semkly do pevně sevřeného šiku. Působily dojmem psy obklopeného stáda divočáků, ve střehu připraveného na další boj.
Otec Salazar vystoupil na stůl. Hlasem, který mu z hněvu místy přeskakoval, vytkl mniškám jejich chování. Nakonec se zeptal:
„A teď odpovězte bez křiku: chcete nebo nechcete, aby Matka Terezie od Ježíše byla vaší představenou?“
Odpověděly jednotným křikem:
„Nechceme!“
Pouze jediný hlas, jako opožděný kámen padající za lavinou, řekl:
„Chceme Matku Terezii, chceme, aby byla naší představenou. Milujeme ji a ctíme.“
Otec Salazar řekl:
„Slyším různé názory. Ještě jednou se ptám: chcete Matku Terezii, nebo nechcete?“
Tentokrát se rozezněl sbor rozdílných hlasů. Jedny řeholnice volaly:
„Nechceme,“ ale velká skupina sester, téměř polovina z nich, volala: „Chceme Terezii! Budeme ji milovat!“
Bylo očividné, že v početném shromáždění má Terezie mnoho svých stoupenek, které předtím mlčely, zastrašené agresivitou ostatních, ale teď získaly odvahu. Zatímco část stále křičela: „Pryč s Terezií! Nechceme ji!“, jiné začaly utvářet průvod, aby zavedly novou představenou do kaple. Shromáždění se rozpadlo na dvě části, aby se hned zas semklo v urputné šarvátce. Strážnici se vmísili do zástupu a rozdělili bojující ženy. Boj se proměnil v zklamaný a hlasitý pláč.
V nastalém zmatku Terezie zachovala klid. Nad svým vlastním vzdorem zvítězila už dávno. Stačilo jediné Ježíšovo slovo, jedno znamení, které ji ujistilo, že přijetí místa představené v klášteře Vtělení je jeho vůle, aby ji nemohlo nic zastavit ve vykonání tohoto příkazu.
Provinciál byl rozzlobený a pobouřený. Kypěl hněvem. Terezie mu přivolání strážníků zazlívala. Ona necítila ke vzbouřeným sestrám nic než soucit. Dobře je přece znala. Věděla, že pouze málo z nich vstoupilo do kláštera z čisté lásky k Ježíši. Ti, kdo se měli stát jejich manžely, se nacházeli daleko za mořem. Klášter se stal jediným řešením pro ženy, které se nemohly stát manželkami a matkami. Smířily se s tím, ale zůstalo v nich hodně stesku a smutku. Byly vnitřně připoutané k drobným kratochvílím, které jim zpříjemňovaly pobyt v klášteře: k návštěvám ve městě, k rozhovorům v parlatoriu, ke svým drobným šperkům, jež jim většinou připomínaly někoho z jejich minulosti, k dobrému jídlu. Teď se od nich požadovalo, aby se toho všeho zřekly. Aby svá srdce a své myšlenky obrátily k Ježíši. Žádala se od nich dokonalost. „Je možné vést někoho k dokonalosti násilím?“ uvažovala. „Přesto Ježíš chce jejich srdce a já mám napomoci tomu, aby mu svá srdce daly. Nedosáhnu toho jinak než mírným jednáním, dobrotou a láskou. Musím si je velmi zamilovat, milovat je takové, jaké jsou.“ Dosud se s tímto problémem nesetkala. Sestry, které šly za ní, samy toužily sloužit Ježíši dokonale. Potřebovaly trochu formace, ale jejich city si mohla být jistá. Tyto však musela získat…
„Musím je brát takové, jaké jsou,“ uvažovala. „To, co je snadné pro jednu, může být neúnosně obtížné pro jinou, co unese jedna, neunese jiná. Pokud na ně vložím příliš těžké břemeno, klesnou pod jeho tíhou, jako by kleslo dítě, které by mělo nést dva pytle obilí. Nesmí se přikázat něco, co by způsobilo smrt. Dříve než od nich budu žádat velkou oběť, musím v nich pozvolna rozdmýchat oheň lásky.“
Své působení začala tím, že si vybrala celu. I když měla chuť vrátit se do té, v níž prožila tolik let, rozhodla se pro jinou, skromnější. Když poprvé přišla do chóru, zamířila rovnou k místu, které zaujímala v době, kdy byla jednou ze zdejších mnišek. Vyvolalo to výbuch smíchu. Potěšilo ji to. Vždycky věřila v sílu radosti, schopnou uvolnit napětí. I ona se rozesmála. Domýšlela se, že smích sester znamenal pochvalu za to, že neběžela hned k čestnému místu, které jí příslušelo. Řekla sestrám: „Budu se modlit, aby mi náš Pán ráčil pomáhat v mé práci. A vy, sestry, se za to také modlete. Nebojte se mého vládnutí. Poslední dobou jsem žila mezi sestrami, které se z touhy více milovat našeho Pána rozhodly žít v přísné kázni prvotní řehole. Nemám v úmyslu nikoho zde nutit k něčemu, co by nebyl schopen přijmout. S Boží pomocí se budeme všechny snažit plnit Boží vůli a milovat Krista co nejvíce. Pak nám on sám ukáže, co od nás žádá, a dá nám také sílu, abychom dokázaly jeho vůli splnit …“
Nechtěla nic zavádět násilím, ale také neměla v úmyslu na cokoliv rezignovat. Všechno však muselo mít svůj čas. Teprve poté, co odstranila nedostatky, přistoupila Terezie k postupnému zavádění nové řehole. Současně se zaváděním nových pravidel Terezie usilovala o prohlubování náboženského života sester. Čím více vyžadovala, tím horoucněji hovořila o Ježíšově lásce k nim. A když nadešla doba postní, sestry samy začaly dobrovolně přinášet a odevzdávat různé cennosti, se kterými se dosud nedokázaly rozloučit, protože je považovaly za památky. Ne bez radosti si všimla, že nejhorlivější byly ty, které ji přijaly nejvíce nepřátelsky.
