V den odpočinku je z dobrých důvodů zakázáno pracovat. Ano, člověk je created, stvořený, a má být také creative, tvořící, kreativní, ale právě v den zasvěcený Bohu má spíše přijmout roli Božího díla, být pasivní, zakusit sám sebe jako stvořeného, být na jeden den na stejné rovině s ptáky a květinami a vychutnávat spolu s nimi dar bytí. Člověk má poodstoupit od svého tvoření i od přírody, vnímat jejich krásu, zakoušet sám sebe spíše jako stvořeného než jako tvořícího, v odpočinku a pasivitě se zakoušet jako Boží dílo.
O židovském šabatu se ruší veškeré hierarchické pořádky, odpočívají všichni, páni i sluhové, dokonce i tažná zvířata, člověk ani nemá kontrolovat síly přírody, všichni jsou si rovni a všichni svobodni.
V den sváteční zanechám práce a poodstoupím od svého díla jako malíř, abych se podíval, kdo jsem, co je Země, koho miluji a kdo je Bůh. Neboť zemi, půdu potřebujeme z pozemských důvodů, proto, že ji prací měníme, aby nám dávala jídlo a oblečení. Potřebujeme ji ale též jako krásu, kterou kontemplujeme, jako umělecké dílo ukazující nám krásu Umělce. V den sváteční odložíme dláto a poodstoupíme. Kdybychom zůstali stále v těsném styku s dílem, neuvidíme nic.
Pokud jsou naše katolické kostely místem, které je nějak zvláštním způsobem vyhrazeno Bohu, místem, kde se většinou generace a často desítky generací našich předků modlily, prostor nějak více či zvláštněji zasvěcený Bohu, pak neděle má být kostelem v čase. Neděle má být nikoli posvátným geografickým prostorem, nýbrž posvátným prostorem v čase, místností, pokojem, který Bohu vyhrazujeme ve svém rychlém životaběhu. V neděli tak člověk má rezignovat na svou lidskou kreativitu a zakoušet se jako výsledek Boží kreativity, nebo lépe, máme být otevřeni, připraveni pro Boží tvorbu v nás. Věřící ve svůj posvátný den má být spíše připraven k naslouchání, nikoli k mluvení, má zakoušet spíše bytí než činění.
Celý smysl je ale v tom, že Bůh po člověku nežádá, aby zcela přestal tvořit: práci, mluvení, kreativitě, tvorbě je vyhrazeno oněch šest předcházejících dní, jen tehdy totiž neděle dostává svůj smysl. Je symptomatické pro současný svět, že na jedné straně by se chtěl upracovat k smrti, a na straně druhé by chtěl mít Vánoce každý den: to je právě to, co nejde. Neděle je výsměchem veškerému workholismu, neboť zde se člověk dotýká božského v sobě, kdy přichází vědomí, že nežiji, abych pracoval, nýbrž pracuji, abych žil, nejsem zde na světě proto, abych se upracoval, nebo ubavil k smrti. Vánoce si hluboce prožiji až po čtyřech týdnech adventu, krása Velikonoc je ve čtyřiceti dnech postu a krása neděle v šesti dnech, které í předcházejí.
Co udělat s nedělí? Jít do kostela, ano. Co ale pak dál? Setkat se, jít si zaplavat do bazénu, na kuželky, do přírody nebo večer k ohni? Posmíváme se trochu židovství, že má tak striktní předpisy ohledně šabatu – ale ony mají svůj velmi hluboký význam.
Tak co s nedělí?
