Mnozí lidé v naší zemí mají za sebou první neděli, kdy nemohli slavit eucharistii tak, jak bývají zvyklí a tak, jak to za normálních okolností má být. A nejen to. Střízlivý odhad říká, že beze mše ve všední den i v neděli bude většina z nás i po několik měsíců. Jak se k tomu postavit? Jak se zařídit? A co všechno je ve hře?
Láska k bližnímu
znamená i dodržování karantény
Začněme dvojpřikázáním lásky. Tam není požadována jen láska k Bohu, ale i k bližnímu. Jeden z řady motivů k dodržování karanténních omezení je právě praktické uskutečňování lásky k bližnímu. Nedbá-li totiž člověk na opatření proti šíření viru, ohrožuje zdraví i život ostatních lidí. Doslova. Silácké řeči ve jménu víry zde opravdu nemají místo, vypadají zbožně, ale jsou doslova nekřesťanské. Také bychom neměli zůstávat v pozici uražených, že nám „někdo něco zakazuje“, ale pochopit, že každé omezení šíření koronaviru, i když vir nemůžeme absolutně zastavit, znamená konkrétní pomoc známým i neznámým bližním. Průběh epidemie v Itálii a zpočátku lehkomyslný přístup tamních obyvatel, je až příliš důkladným „vyučováním“. Nedejme se mýlit tím, že u nás (zatím!) lidé na kovid neumírají.
Obstát ve zkoušce,
když jsme ochuzeni o mnohou pomoc
Bohužel jsme v situaci, kdy je a bude na jedné straně naše křesťanská víra i lidská odolnost a zralost značně zkoušena, kdy je úkolem dne nepropadnout strachu a panice, ale kdy jsme současně ochuzeni o mnohou pomoc. Nemůžeme prožívat farní společenství víry v modlitbě a slavení. Většinou nemáme přístup k přijímání eucharistie. Ani přístup ke svátosti smíření není a nebude vždy snadný. A vystavovat nebezpečí nákazy bližní, farníky a v neposlední řadě kněze, který by nám sice posloužil, ale nejspíš by tím dříve nebo o něco později jeho služba skončila, také není zodpovědné. Je jistě dobré modlit se za všechny, kdo jsou ohroženi, ale nesmíme při tom zapomenout, že nám Bůh dal také rozum, který máme používat. A že víra a zbožnost naše zodpovědné jednání nemají a nemohou nahrazovat.
Zdroje posily
pro náš každodenní život
Když člověku náhle něco chybí, má šanci objevit a docenit něco z toho, co stále má. Jako první se nabízí náš křest. Stali jsme se Božími dětmi a byli jsme vštípeni v Krista. Na skutečnost, že patříme Bohu, který nás miluje, nemá nic vnějšího vliv. V radosti i bolesti, v ohrožení i bezpečí patříme Ježíši Kristu, který nás nechce ztratit. S tímto ujištěním bychom měli takříkajíc „vstávat a lehat“.
Modlíme se (na dálku)
s celou církví, se všemi křesťany…
A protože každý z nás je částí Ježíšova těla, kterým je církev, podílíme se v každém případě na jejím životě. Modlíme se s církví a v církvi a modlitby druhých se nás týkají! To si můžeme živě uvědomit, i když se třeba jen o samotě modlíme breviář – Denní modlitbu církve. V tu chvíli se podílíme na modlitební bohoslužbě celé církve!
Mše má dva „chody“.
Ten první máme stále k dispozici…
Při slavení mše se sytíme u dvou stolů – u stolu Božího slova a u stolu Kristova těla. Ten první stůl nám zůstává i teď a máme šanci ho více docenit. Výklady a komentáře v knížkách nebo na internetu nám mohou pomáhat. Ale i bez nich je čtení Božího slova, vedoucího k zamyšlení a modlitbě, ať už o samotě nebo ve společenství rodiny, „výživou“ pro naši víru a i naše jednání.
Různé formy
osobní modlitby
Osobní modlitba vlastními i přečtenými slovy, růženec, litanie, modlitby z kancionálu, to vše je nám k dispozici. Nezapomeňme také, že adorace Krista ve chvílích ticha a osaměni je možná i bez eucharistie, byť to může být pro nás obtížnější. Vždyť on je stále živý a ve víře pro nás „dostupný“.
Naplánujme si
denní program modlitby (a práce)
Těch zdrojů posily je jistě ještě mnohem víc. Musíme k nim ale většinou urazit kousek cesty, abychom k nim dosáhli. Nemáme vše jakoby naservírované, jak je tomu při mši, společné pobožnosti nebo při slavení ostatních svátostí. Pokud nám to podmínky dovolí, zvlášť pokud jsme sami, zahrajme si tak trochu na řeholníky. Totiž udělejme si denní program modlitby, práce, odpočinku, četby a rozptýlení a snažme se ho dodržovat. Staré pravidlo svatého Benedikta zní: „Dodržuj řád a on podrží tebe“.
Být tu i pro druhé
Kdo žije v rodině a má doma děti, které nemohou do školy, má takříkajíc o zábavu postaráno – někdy až příliš. Ale za hranicí rodiny se opravdu nemáme sdružovat. Ale máme telefon, mail, internet, skype, případně další elektronické prostředky. Nehledejme kdejakou novinku na internetu, ale hledejme spíš v naší paměti, koho osamělého bychom mohli telefonem oslovit. Nebo komu bychom mohli nastavit naše uši, když bude potřebovat se vypovídat, vyvztekat, prostě svěřit. Případně komu přinést nákup. I samo projevení zájmu bude pro leckoho pomocí.
A nakonec
Modleme se nejen za druhé,
ale také sami za sebe,
abychom ve zkouškách obstáli.
