Nejde o to, že by se Bůh zlobil, když se nepomodlíš…
Byla by škoda stát se jedním z těch lidí s neustále roztěkaným pohledem, kteří rozplýtvají dny svého života, ale ohledně podstatných věcí stále jen opakují svou mantru: nemám čas.
***
Na svém putování jsem se zastavil ve francouzském městě Arles. Je už kolem třetí odpoledne a já bych do večera rád stopem dorazil ke svým přátelům do městečka vzdáleného asi sto padesát kilometrů. Procházím se zrovna prostornou chrámovou lodí místního gotického chrámu. Z jedné z bočních kaplí zaznívá zpěv kánonů z Taizé. Nahlédnu dovnitř. Je tu asi patnáct lidí. Říkají mi, že za čtvrt hodiny začne mše svatá. Láká mě zůstat; zároveň mě ale tlačí čas. Po krátkém váhání se rozhoduji zůstat. Z mé strany je to – aspoň doufám – výraz důvěry, že to Pán Bůh s mou další cestou nějak zařídí. Přesto mě neopouští mírný neklid.
Po skončení mše se vydávám městem. Silnice je tu příliš úzká, není to vhodné místo ke stopování; přesto při chůzi držím ceduli s nápisem Montpellier tak, aby ho projíždějící řidiči viděli. Náhle mi někdo zastavuje. Řidič mě povzbuzuje máváním rukou; nesmí tu stát příliš dlouho. K mé radosti jede do Montpellier. „Jak to, že jste mi zastavil právě tady?“ ptám se ho. „Vůbec by mě nenapadlo, že mě zrovna tady někdo vezme do auta.“ „Stala se mi taková zvláštní věc,“ říká řidič. „Jel jsem centrem města, byl bych tě vzal, ale nebylo tam vhodné místo k zastavení. Jel jsem tedy dál. Po několika kilometrech jsem ale zjistil, že jsem si spletl cestu. Musel jsem se otočit. No, uviděl jsem tě podruhé. Ani tady to nebylo šikovné místo k zastavení, ale říkal jsem si, že když už je to podruhé, tak bych tě asi měl vzít. Náhoda, co?“ usmál se na mě. „Ano, jako by to někdo zařídil,“ odpověděl jsem.
Nevěděl jsem, kolik času budu na cestu autostopem potřebovat. Přesto jsem pár desítek minut věnoval Bohu. Nakonec se to „vyplatilo“. Neříkám, že to tak musí dopadnout vždycky. Netvrdím, že když uděláš něco dobrého či zbožného, pokaždé se ti to okamžitě vrátí. Bůh si nás nechce takto kupovat.
Ten malý příběh mi ale připomíná, jak velmi záleží na tom, abychom měli správně seřazené věci, kterým se během dne věnujeme. Od těch nejdůležitějších až po ty nepodstatné. Často to funguje tak, že nejdříve upřednostníme ty druhé a na ty první už se potom nedostane.
Jsi-li věřící, měl by být pravidelný čas strávený s Pánem tvou prioritou. Jestliže necháš modlitbu až na závěr dne, zpravidla z ní nic moc nebude. Nejde o to, že by se Bůh zlobil, když se ten či jiný den nestihneš pomodlit. Když se to ale začne stávat pravidlem, bude to tvůj vztah k němu oslabovat a přestaneš být citlivý na jeho vedení a na jeho „náhody“. Každý vztah musí být udržován a živen. Platí to i o víře. Pokud pro ni nebudeš nic dělat, budou v tobě přibývat pochybnosti. Postupem času začneš mít dojem, že ti modlitba či mše nic neříkají. Jestliže se už v této fázi nacházíš, neodkládej nápravu na zítřek; každým dnem to bude těžší. A pokud necháš věci plynout dál, nakonec z tvé víry zbude jen mrtvá tradice, která pro tvůj život nic neznamená. Nedopusť to, přišel bys o hodně.
Stejně tak to platí pro jiné důležité vztahy a úkoly ve tvém životě. Typickým příkladem je návštěva prarodičů či rodičů. Udělej si v tom pořádek, například: navštívím je jednou za týden aspoň na hodinu… Když budeš chtít, čas se najde. Byla by škoda stát se jedním z těch lidí s neustále roztěkaným pohledem, kteří rozplýtvají dny svého života na všechno možné, ale ohledně věcí podstatných stále jen opakují svou mantru: nemám čas.
