Když lidé „v daleké zemi“ přestali považovat „marnotratného“ mladšího syna za lidskou bytost, začal pociťovat hloubku svého osamění a izolace, což je nejhlubší stupeň ztracenosti, jaký může člověk zažít. Byl skutečně ztracen, a to ho vzpamatovalo.

Byl šokován tím totálním odcizením a najednou pochopil, že kráčí cestou smrti. Odpojil se od všeho, co přináší život – rodina, přátelé, společenství, známí a dokonce i jídlo –, a uvědomil si, že dalším nevyhnutelným krokem je pouze smrt. Vtom zahlédl cestu, kterou se vydal, v jasném světle, včetně směru, kam ho vede: pochopil, že si zvolil smrt. Stačí jen další krůček tímto směrem a dojde k sebezničení.

Ale co mu v kritickém okamžiku pomohlo rozhodnout se pro život? Bylo to znovuobjevení jeho identity, jeho nejhlubšího já. Ať už totiž ztratil cokoli – peníze, přátele, pověst, sebeúctu, vnitřní radost a klid, jedno z toho nebo tohle všechno –, stále zůstával dítětem svého otce. A tak si řekl: „Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků“ (Lk 15,17-19). A s těmito slovy v srdci byl schopen se obrátit, odejít z cizí země a vydat se domů.

Hlubší význam návratu mladšího syna je jakoby shrnut ve slovech: „Otče, … už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.“ Na jednu stranu si uvědomuje, že ztratil důstojnost svého synovství, ale na druhou stranu v něm ten pocit ztracené důstojnosti probouzí vědomí, že je vskutku synem, jenž měl důstojnost, o niž lze přijít.

Návrat mladšího syna se odehrává ve chvíli, kdy si znovu nárokuje své synovství, i když ztratil veškerou důstojnost, která s ním souvisí. Právě ta ztráta všeho jej přivedla k základu vlastní identity. Znovuobjevil základní kámen svého synovství. Zpětně to vypadá, jako by musel ztratit všechno právě proto, aby se dostal k základu svého bytí. Teprve když se přistihl, jak si přeje, aby s ním zacházeli jako s jedním z prasat, si uvědomil, že přece není vepř, ale lidská bytost, že je synem svého otce. Toto vědomí se stalo základem jeho nového rozhodnutí žít, a ne zemřít. A jakmile si znovu uvědomil pravdu o svém synovství, jako by z velké dálky zaslechl hlas, který ho nazýval milovaným synem, a pocítil dotek otcovského požehnání.

Toto vědomí otcovy lásky a důvěra v ni, třebaže ještě velmi mlhavé, mu daly sílu začít si znovu přivlastňovat své synovství, i když synovské právo se nemohlo zakládat na žádné jeho zásluze.