Nedávno si mi stěžovala bývalá spolužačka, že její vnuk si našel věřící děvče, které ho vzalo na Štědrý den na půlnoční. Celebrujícího kněze nenapadlo nic lepšího, než přítomným vynadat, že nechodí do kostela i během roku.
Co tam prý dělají teď? Místo aby se radoval, že vůbec přišli, ještě je odháněl: Když nechodíte na mé bohoslužby pravidelně, tak sem nepatříte! To je jeden z mnoha příkladů nelaskavé tváře církve, která dnešního člověka nejen neosloví, ale navíc i odpudí.

V českých kostelech se pořád ještě setkáváte s tím, že kněz při nedělní mši vyčte věřícím malou účast (to je ovšem pláč na cizím hrobě), nebo v nich naopak vytváří dojem, že jsou jediní spravedliví a okolní svět je zkažený (což v nich jen posiluje postoj uzavřenosti).

Takové dosud přežívající deformace jsou vážnou překážkou v úsilí o novou evangelizaci českého národa. Po čtyřiceti letech komunismu si pořád ještě musíme zvykat na to, že civilní život není nepřátelský a máme v něm hledat vše dobré, nač můžeme navázat a v čem se můžeme shodnout. Proto musíme opustit zdi našich kostelů a far. Pán Ježíš se také neomezoval jen na synagogu – kázal na jezeře, na kopci, na cestách, při každé vhodné příležitosti. Tomu se musíme naučit i my.
 
Zpracováno podle knihy: Karel Fořt v rozhovoru s Janem Paulasem,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde