Časy, kdy církev mohla lidem vnucovat
špatné svědomí, jsou ty tam

Mnozí říkají, že křesťanství vyvolává v lidech špatné svědomí. Je tomu tak? A jaký skutečný význam by tedy svědomí mělo mít?

Za sebe mohu říct, že jsem při formování svědomí měl štěstí. Vděčím za to dobré výchově. Moji rodiče i prefekti na jezuitské škole byli přísní, ale špatné svědomí mi nevštěpovali. Byli otevření a ukazovali mi perspektivy. Nalezl jsem přátele. Učili jsme se přebírat úkoly v kolektivu a vést druhé lidi. Usilovali jsme o velké cíle. Výchova v nás probouzela ctižádost a dodávala nám sílu. Také jsme se učili zpovídat. Zpověď je pro mě zproštěním viny a osvobozením, nikoli útiskem. Časy, kdy církev mohla lidem vnucovat špatné svědomí, jsou ty tam.

Nepotřebujeme svědomí špatné, nýbrž svědomí citlivé. To nás naučí vnímat, kde jsou naše meze, osobně i v kolektivu. Důležitý je jemnocit i odvaha přijímat vlastní úkoly. Kde jsem potřeba? K tomu patří i práce pro mír. Neustále se vyskytují konflikty. Nezávisle na proviněních přichází křesťan s návrhy, jak odstraňovat nepřátelství, vytvářet mír a přivádět lidi k sobě navzájem.

Církev hovořila o hříchu až příliš

Přesto církev hodně hovoří o hříchu. Má zájem na tom, aby lidi dělala horšími než jsou?

Církev hovořila o hříchu hodně, až příliš moc. Od Ježíše se může učit, že je lepší lidem dodávat odvahy a vybízet je, aby proti hříchu ve světě bojovali. Hříchem světa má Bible na mysli nejen naše osobní pochybení, nýbrž veškerá bezpráví a břemena, která dědíme. Ježíš nás volá ke spolupráci na uzdravování tam, kde je božský řád světa porušen.

Naším úkolem je dodávat lidem odvahu a radost

Vím, že existují lidé trpící špatným svědomím. Ti potřebují Boží odpuštění. Pomůže jim duchovní doprovázení nebo teraupetická péče. špatné svědomí se dá léčit rozhovorem v diskrétním prostředí, lze tak uvolňovat nové síly a vzbouzet radost ze života. Spáchal-li jsem něco špatného nebo jsem nevykonal, co bylo třeba, pak je špatné svědomí zdravé. Mít špatné svědomí bezdůvodně je chorobné.

K otázce svědomí říká Druhý vatikánský koncil: „Člověk má ve svém srdci zákon vepsaný Bohem; v poslušnosti vůči němu spočívá jeho důstojnost a podle něho bude souzen. Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem“ (Gaudium et spes, 16). Naším úkolem je dodávat lidem odvahu a radost, nikoli pouze slovy, nýbrž velikými cíli. Pak mladí lidé pochopí, že se vyplatí angažovat se. Vycházíme-li z Božích cílů, na nichž smíme spolupracovat, dostáváme i schopnost přinášet oběti. Svědomí nás otevírá směrem k těmto Božím cílům, z nichž se do našeho života vlévá odvaha.