Nesení kříže = radostná zvěst?!

Zlato se tříbí v ohni

„Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě“ (Mt 16,24), říká Ježíš. Na první pohled asi v nesení kříže žádnou radostnou zvěst evangelia neuvidíme, a přece jde stále jen o ni, byť nahlíženou z dalšího úhlu pohledu. Cílem nesení kříže totiž není odříkání a utrpení samo o sobě, ale sjednocení s Kristem, který je život sám, a tedy příslib rozhojnění života, hojné ovoce pro věčnost.

Nesení kříže bylo pro křesťany odjakživa symbolem očišťování neboli tříbení. To, o co vlastně v životě jde, je, abychom dospěli k plnému, zralému lidství, aby se v nás rozhojnil život, abychom vydali mnohý užitek, hojné a trvalé ovoce. V tom přece nelze přehlédnout „dobrou zprávu“:

Já jsem přišel, aby mé ovce měly život a měly ho v hojnosti (J 10,10).

Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek (J 12,24).

Celé naše křesťanské zrání je tedy procesem přerodu, kdy postupně „vydáváme na smrt“ starého člověka v sobě a dovolujeme, aby v nás mocí Ducha Kristova sílil člověk nový; v tom spočívá proces očišťování a tříbení neboli obrácení.

Až se obrátíš buď posilou svým bratřím…

Silné místo o „tříbení“ najdeme téměř v závěru Lukášova evangelia a týká se apoštola Petra před zapřením. Ježíš mu říká:

„Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím“ (Lk 22,31-32).

Je tu hned několik pozoruhodných momentů. „Satan si vyžádal…“: tato slova trochu připomínají začátek Jobovy zkoušky.

Samozřejmě, když se dá satan do „tříbení“, jistě mu nejde o posílení víry dotyčného, ale pravý opak: uštědřuje rány, aby člověka zdeptal a zanechal v beznaději, případně aby ho přiměl zatnout pěst vůči nebi.

Ježíš ale vzápětí dodává nádherné ujištění: „Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala“ (Lk 22,32). Dobře ví, že za chvilku si pro něj přijdou vojáci a čeká ho mučení a hrozná smrt. Přesto však nyní duchovně zápasí v modlitbě za Petra, protože ví, že i pro něj bude zatčení a ukřižování obrovskou zkouškou, těžkým pokušením proti víře a naději.

Ježíš nechtěl Petra zkoušky ušetřit

Je zajímavé, zač ježíš prosil: „… aby tvá víra neselhala“. Neprosil Otce, aby se Petrovi ta zkouška úplně vyhnula, aby se ho služka u ohně raději nic neptala… Vždyť stačilo tak málo, aby ta ožehavá situace vůbec nenastala! Ale za to se Ježíš nemodlil.

Právě Petr, který měl Ježíše doopravdy rád, byl odhodlán se za něj bít s vojáky a šel za ním i po zatčení, právě on si musel projít chvílí naprosté slabosti, kdy veřejně zapřel svého Pána. Zradil tím i sám sebe, své představy o sobě, o své věrnosti až na smrt…

Ježíš neprosil Otce, aby se Petr vyhnul pádu, ale aby neselhala jeho víra. Aby se touto přetrpěnou zkouškou ještě vytříbila, očistila se od příměsí sebelásky a přílišné sebedůvěry. Jinak hrozí – pokud člověk nenarazí -, že domnělé „duchovní svaly“ ztuhnou a promění se ve farizejskou samospravedlnost, která působí jako silná impregnace vůči evangeliu.

Proč byl zkoušen právě Petr?

Ale proč tato zkouška čekala právě na Petra? Jako by nestačila ta následná hrůza Ježíšova zatčení, ukřižování a pohřbení… My dnes už víme, jak to dopadlo, ale zkusme se trochu vžít do učedníků v čele s Petrem. Všichni se museli potýkal s nepředstavitelným šokem a zklamáním z toho, že Ježíš skončil v hrobě, a začít se smiřovat s tím, že se po tři roky následování Krista zřejmě blamovali, a že je to tedy „konečná“.

Zdá se, že apoštol Petr tím selháním musel projít právě proto, že měl v rodící se církvi převzít úkol pastýře. Ježíš mu přece říkal: „A ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím“ (v. 32). Jak víme, pastýř podle Božího srdce má mít jisté kvality, oproti těm, kteří pasou sami sebe (srov. Ez 34).

Zaznamenáváme tu ale další šokující výrok: „Ty, až se obrátíš…“ Copak Petr se snad do té chvíle neobrátil? Neměl snad za sebou tříletou formaci u Mistra všech mistrů?

Ježíš tu nejen dává Petrovi důležitý signál (který on v tu chvíli možná ještě nepochopil), ale i závažné sdělení každému z nás: obrácení není jednorázová záležitost. Někdo sice prožije silnou konverzi, která dramaticky změní směr celého jeho života, ale nikdy to neznamená, že už mu na cestě duchovní zralosti zbývají jen kosmetické úpravy.

Jestliže tedy nevnímáme, že jsme stále na cestě, Boží slovo nás už v ničem neoslovuje a nepřekvapuje a netušíme, v čem a jak bychom měli měnit své smýšlení, pak se vnucuje otázka, jestli jsme vůbec na cestu obrácení vykročili, případně kde jsme na ní ustrnuli.

Petr se potřeboval naučit nedůvěřovat svým duchovním svalům

„Až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ V této výzvě čteme i odpověď na otázku, proč Pán tu zkoušku dopustil, proč od ní Petra neuchránil. Měl-li být v budoucnu schopen zastat úkol pastýře a být oporou ostatním, musel nejprve projít pokořujícím selháním. Potřeboval se naučit důvěře v Boha, a ne ve své duchovní svaly; věřit v Boha, a ne ve svou víru. Než mu bude svěřena moc nad druhými, určitě měl zapotřebí naučit se milosrdenství vůči slabým a chybujícím. A jak účinněji si ho osvojit než setkáním s vlastní slabostí?

Důležitým plodem zkoušek bývá nejen pročištěná víra, ale i hlubší pokora a milosrdenství, pramenící z nového sebepoznání. S tím souvisí větší autentičnost (ryzost) před Bohem i před lidmi. Častokrát až uprostřed zkoušek člověk zjistí, jak mocné je Boží milosrdenství a jak živé je Boží slovo, že je skutečným pokrmem, světlem na cestu i skálou, o kterou se lze opřít.

Zkrátka teprve ten, kdo něčím prošel, nenechal se tím oddělit od Pána a zachytil v tom všem Ježíšův láskyplný pohled může také být oporou druhým. Ne snad proto, že by teď byl silnější, ale spíše zesílila jeho víra: naučil se ve své slabosti a křehkosti opírat se o Neviditelného (srov. Žd 11,27).