Církev dnes nabízí mnoho rituálů, zvyků a tradic. Lidé se jich ale mnohdy účastní, aniž by jim dobře rozuměli. Stávají se pouhými diváky, ačkoliv to, co se koná, se jich, jejich života, jejich existence a nejhlubšího bytí hluboce týká.
Ježíš chtěl, aby se lidský život opět potkal s tím, kterého nazýval Bohem a Otcem. Chtěl nám ukázat, že tento Bůh se zajímá o život lidí. O jejich starosti, obavy, otázky a touhy. Že tomuto Bohu jde o člověka a jeho život.
„Jsou to lidé, kdo se vzdalují církvi, nebo je to spíš církev, kdo se vzdaluje lidem?“ Jazyku církve, kterým se při rituálech mluví, už rozumí stále méně lidí – je sice teologicky správný, ale právě že teologický, a s naším každodenním jazykem má málo společného. Právě proto někteří lidé vidí církev a církevní rituály jako prázdné, jako nesrozumitelné slovní slupky. Kromě toho vnímají církev jako vzdálenou životu, protože zde už nenacházejí odpovědi na otázky, které je trápí. A přitom je v církvi a v křesťanské víře tak silný potenciál!
Křesťanská víra má vést k hluboké naději a radosti, ke stabilitě, k vědomí, pochopení a vnímání, že naše existence není náhodná, že každý z nás je chtěný a smí být takový, jaký je – bez ohledu na rasu, příjem, pohlaví nebo náboženství. Pro mnohé křesťany je ale důležitější to, co kdo smí a nesmí, než to, aby žili v radosti a zvali lidi k radostným rituálům, které by je oslovily. Úbytek lidí v církvi je výzvou: Změňte smýšlení! Nesuďte ty, kteří odcházejí, a nesoustřeďte se jen na ty věrné, kteří zůstávají. To není řešení. Místo toho se ptejme těch, kteří odcházejí nebo chtějí odejít: Co vám chybí? Co potřebujete? Tak jako se Ježíš ptal lidí: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ (Lukáš 18,41).
Církev musí opustit způsoby, které se vyprázdnily, staly se slupkou bez obsahu. Církev by se měla odhodlat, musí se odhodlat přestat úzkostlivě zachovávat a uchovávat jen to minulé, chce-li znovu objevit radost a život v plnosti.
Je naléhavě třeba, aby církev pod popelem opět objevila žár. Žárem je původní, živé Ježíšovo poselství, povzbuzení a přitakání životu, které bylo během času zasypáno. Podobně jako v době Ježíšově i my jsme přidávali další a další nejrůznější pravidla. V takovémto těsném korzetu mnozí dnes nemohou dýchat, pocítit svobodu, kterou ve skutečnosti Ježíšovo poselství přináší.
Stejně tak i každý jednotlivec smí a musí přestat vykonávat zvyky a rituály, které mu už neprospívají a neodpovídají jeho situaci. Proto by se každý z nás měl stále znovu ptát, jestli zvyky a rituály, které koná, jsou pro něj přínosné, nebo jestli je dělá jen ze setrvačnosti. A když v nich ustane, je otázka, jestli to je z nechuti nebo z lenosti.
Hledáš-li nové návyky, zvyky a rituály, ptej se: Co tě uvádí do Božího pokoje, v čem poznáváš Boží přijetí a jak můžeš vyjádřit své ano sobě samému, životu, Bohu a světu?
