Láska, je-li oddělena od lásky ke Stvořiteli,
je jako vodní proud ženoucí se úzkým kanálem - dravý, prudký, zkalený
Pouze Bůh může být dokonalým štěstím naší duše. Nic než kontemplace Boha totiž nemůže zcela otevřít a osvobodit naši mysl, odemknout, zajmout a upoutat naše city. Můžeme samozřejmě velmi silně milovat stvoření, ale taková láska, je-li oddělena od lásky ke Stvořiteli, je jako vodní proud ženoucí se úzkým kanálem - dravý, prudký, zkalený. Srdce se, abych tak řekl, vyjadřuje jedním způsobem, není ale možné, aby se projevil celý člověk.
Stvořená přirozenost nás nemůže otevřít ani osvobodit deset tisíc vnitřních smyslů, jež jsou nám vlastní a díky nimž skutečně žijeme. Nic kromě přítomnosti našeho Stvořitele do nás nemůže vstoupit, protože ničemu jinému se celé srdce, se všemi myšlenkami a pocity, nedokáže odemknout a podřídit.
„Hle,“ říká, „stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě“ (Zj 3,20). „Můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,23). „Bůh nám poslal do srce Ducha svého Syna“ (Gal 4,6). „Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí“ (1 Jan 3,20).
Právě tento pocit plné a naprosté důvěry a společenství s ním konejší a sytí ty, kterým byl dán.
