Než mě Bůh obklíčil, byla mi nabídnuta svobodná volba

Jel jsem jednou autobusem vzhůru na Headigton Hill

Je zvláštní, že těsně před tím, než mě Bůh obklíčil, mi byla nabídnuta chvíle, která se mi teď jeví jako okamžik naprosto svobodné volby. V jistém slovy smyslu.

Jel jsem jednou autobusem vzhůru na Headigton Hill. Beze slov a myslím, že i bez obrazů a představ, jsem najednou zahlédl určitou skutečnost ohledně sebe sama. Uvědomil jsem si, že si něco držím od těla, že si cosi nechci připustit. Nebo chcete-li, že mám na sobě jakési tuhé šaty, cosi jako korzet či dokonce brnění – jako kdybych byl krab. Měl jsem pocit, že je mi – právě tehdy a tam – dána svobodná volba. Mohu dveře otevřít – nebo je nechat zavřené. Mohu brnění rozepnout – nebo si ho nechat na sobě. Ani jednu z možností jsme nevnímal jako povinnost. Ani jedna z nich nebyla spojena s nějakou hrozbou či naopak zaslíbením. Přitom jsem věděl, že pokud ty dveře otevřu či pokud si brnění sundám, čeká mě něco nepředvídatelného. Tato volba se mi jevila jako nesmírně závažná. Přitom citově jsem kupodivu nic neprožíval. Neurčovaly mě ani touhy, ani obavy. Svým způsobem mě neurčovalo nic. Rozhodl jsme se otevřít. Rozepnout. Pustit otěže.

Připadal jsem si jako sněhulák, který konečně začal tát

Říkám, že jsem se „rozhodl“, a přitom se zdálo, že udělat opak vlastně není možné. Na druhou stranu jsem si nebyl vědom žádných motivů. Mohli byste tvrdit, že mi byla upřena svoboda; já se spíše kloním k mínění, že jsem nikdy nebyl blíže naprosto svobodnému aktu než právě tehdy. Třeba nutnost není opak svobody, a člověk je možná nejsvobodnější, když místo, aby mluvil o motivech, řekne pouze: „Jsem to, co dělám.“ Pak se – na rovině představivosti – dostavil zpětný náraz. Připadal jsem si jako sněhulák, který konečně začal tát. Tání mi začalo na zádech – nejprve po kapkách, pak čůrkem. Byl to velmi nepříjemný pocit.

/…/

Přibližuje se Ten, s nímž se nechci setkat

Jsem sám ve svém pokoji a večer co večer, jak jen na vteřinu přestanu pracovat, cítím, že se neustále přibližuje Ten, s nímž se tolik nechci setkat. To, čeho jsem se tolik obával, se mi nakonec přihodilo. V letním semestru 1929 jsem se vzdal. Uznal jsem, že Bůh je Bůh. Klekl jsem si a modlil jsem se – té noci jsem byl patrně nejnešťastnějším a nejváhavějším konvertitou v celé Anglii.

Tehdy jsem nechápal Boží pokoru, která přijme dokonce i takového člověka – teď je mi to jasné a žasnu nad tím. Marnotratný syn alespoň přišel domů po svých. Kdo ale dostatečně oslaví Lásku, jež otevře brány marnotratnému synu, kterého přívádějí, zatímco on kope, pere se, je plný odporu a těká očima, zda by někde nenalezl místo, kudy uniknout? Slova compelle intrare, přinuť je vejít, byla zlými lidmi zneužita natolik, že se při nich otřeseme. Porozumíme-li jim však správně, chápeme, že svědčí o hloubce Božího milosrdenství. Boží tvrdost je laskavější než lidská změkčilost, a jeho nucení je naším osvobozením.