O co jde v exhortaci Milovaná Amazonie

Mnoho lidí alespoň zběžně slyšelo o „amazonské exhortaci“ Querida Amazonia papeže Františka. Její komentáře se bohužel redukovaly hlavně na otázku svěcení ženatých mužů. Ale jak tomu bývá, exhortace má daleko širší záběr a význam. Postsynodální apoštolská exhortace papeže Františka Querida Amazonia – Milovaná Amazonie byla očekávaná s určitým napětím. 12. 2. 2020 pak byla prezentována ve Vatikánu a je k dispozici na internetu v řadě světových jazyků.

Svěcení osvědčených ženatých mužů

Očekávání průběhu synody jakož i očekávání exhortace se úvahách a komentářích celkem nešťastně redukovalo na otázku, zda bude synoda příležitostí k tomu, aby se v katolické církvi přistoupilo, byť třeba zatím jen v Amazonii, ke svěcení osvědčených ženatých mužů, v teologických diskusích zpravidla označovaných latinským názvem „viri probati“. Diskuse se změnila v místy bouřlivou diskusi o celibátu, přičemž nebylo většinou bráno v úvahu, že kněžské svěcení ženatých mužů je běžné u katolíků východního obřadu, tedy u řeckokatolíků. Papež potvrdil svůj pevný kladný postoj k celibátu, neodmítl úvahy o svěcení osvědčených mužů, ale, jak řekl při prezentaci exhortace vídeňský arcibiskup kardinál Schönborn:  František opět dokázal zklamat všechny ty, kdo očekávali černobílou odpověď. Znovu se snaží pozvednout, rozšířit a prohloubit perspektivu, aby překonal konflikt mezi dvěma krajními pozicemi. František nenabízí snadná řešení, hledí na Amazonii jako na milovanou zemi a radost z evangelia ho naplňuje důvěrou.

Exhortace je výsledek naslouchání v průběhu synody

Celou exhortaci charakterizuje papež jako výsledek svého naslouchání v průběhu synody. Bere v potaz také odhlasovaný závěrečný dokument synody, ale jako projev učitelského úřadu církve označuje pouze exhortaci. V jejím světle se má číst a chápat závěrečný dokument. 

Jak je u papeže Františka obvyklé, exhortace je psána jako text svým obsahem a formou laikům přístupný. Dá se říci, že text je podivuhodnou kombinací poetického chápání a vyjadřování jakož i střízlivé věcnosti.

Ačkoliv jde v celé exhortaci zásadně o hlásání evangelia, není to podáváno jako abstraktní téma. Text se zabývá v nemalém rozsahu ekologickými, politickými a sociálními skutečnostmi. Papež ale o nich pojednává zásadně ve vztahu k člověku, jehož šťastný život mu leží na srdci, a ve vztahu k Bohu – stvořiteli všeho, v čem na zemi a ve vesmíru žijeme.   

Papež v exhortaci píše:

Všechno, co církev nabídne, musí na každém místě světa vzít na sebe tělo a krev a to tak, že nevěsta Kristova obdrží různé tváře, které zrcadlí nevyčerpatelné bohatství milosti. Zvěstování musí přijmout tělo a krev, struktury církve musí přijmout tělo a krev. To je důvod, proč si dovolím v tomto krátkém apoštolském listě skromně představit čtyři velké vize, ke kterým mne Amazonie inspiruje. (QA 6)

Vize charakterizuje takto:

Sním o Amazonii, která bojuje za práva nejchudších, původních národů i nepatrných, kde je slyšet jejich hlas a propagována jejich důstojnost.

Sním o Amazonii, která si uchová své charakteristické kulturní bohatství, v němž tolika různými způsoby září krása lidství.

Sním o Amazonii, která žárlivě chrání ohromující krásu přírody, která je jejím šperkem, její překypující život, naplňující její řeky a lesy.

Sním o křesťanských komunitách, které jsou tak odhodlané a schopné přijímat v Amazonii tělo a krev, že věnují církvi nové tváře s amazonskými rysy. (QA 7)

Sny jsou inspirací k „putování na cestě“. Není to ani jen analýza, ani jen nářek či rozhořčení,  ani jen prezentování krásných představ, ale inspirace pro životní cestu. Je to také výzva mocným, byť bez hrozby silou.

Lidé a přírodní bohatství Amazonie

V prvé části exhortace se papež dívá kriticky na dřívější i nynější využívání přírodního bohatství Amazonie. Nekritizuje jen ničení přírodního bohatství z přírodovědného hlediska. Kritizuje dřívější i současné ubližování původním obyvatelům. Jsou připravování nejen o bohatství, ale i o přirozené prostředí k životu. Všímá si jejich bezmoci vůči ekonomicky i politicky mocným a zastává se jich. Amazonie pro papeže nejsou jen lesy, vody a suroviny, ale stejně i lidé, kteří zde žijí a kteří se chtějí o své prostředí starat tak, aby bylo zajištěno i pro další generace. To všechno papež vidí ne jen jako sociální a politický problém, ale jako skutečnosti, související s vírou. Jestliže se Syn Boží stal člověkem, není to, co se na zemi děje, cizí ani Bohu, ani křesťanům. A křesťané jsou svým dílem také odpovědni za spravedlivé řešení sociálních i politických problémů.

Lidé s jinou kulturou nejsou méně hodnotní

Druhá část exhortace obsahuje kulturní vizi. Pro papeže nejsou méně hodnotnými lidé s jinou, dle evropských měřítek méně rozvinutou, kulturou. Amazonie má velmi pestré obyvatelstvo, pokud jde o národnost a způsob života. Nemalá část obyvatel žije oddělena od jiných lidských skupin. Všem ale papež přisuzuje a uznává jejich kulturní identitu, která má být respektována i chráněna. Všechny vyzývá, aby pečovali o své kořeny a nenechali se připravit o svou kulturní identitu. Moudrost a zkušenost předků je obsažena ve vyprávěních, legendách a mýtech, které je potřeba uchovat a předávat dále. Opuštění kořenů a přizpůsobení se globalizovanému způsobu života ve městech je ohrožením zejména mladých lidí. Proto papež vybízí k interkulturním setkáním, při nichž nikdo nemusí ztrácet svou identitu a spíš se mohou různé kultury života navzájem poznávat a obohacovat.    

V každém projektu pro Amazonii je nutné zaujmout perspektivu práv národů a kultur a tímto způsobem pochopit, že rozvoj sociální skupiny [...] vyžaduje, aby místní sociální aktéři začínali od svých vlastních vlastní kultur, které neustále hrají svou ústřední roli. Pokud ale staré kultury původních obyvatel vznikly a rozvíjely se v těsném kontaktu s přírodním prostředím, stěží mohou zůstat nedotčeny, pokud je toto prostředí poškozováno. (QA 40)

Vycházeje z tohoto tvrzení, otevírá papež třetí a to ekologickou vizi.

Příroda si zasluhuje úctu a respekt

V papežově pohledu není příroda viděna jako uctívané božstvo, ale jako produkt Božího stvořitelského díla, které si zasluhuje úctu a respekt. A které také o Bohu a jeho péči vypráví a svědčí.

V kulturní krajině, jako je Amazonie, kde existuje tak úzký vztah mezi člověkem a přírodou, má každodenní život vždy kosmický rozměr. Osvobodit ostatní od otroctví znamená starat se o životní prostředí a chránit je. Ale tento vztah může ještě více, totiž pomáhat srdci člověka důvěrně se otevírat Bohu, který nejen vytváří vše, co existuje, ale také se nám dal v Ježíši Kristu. Pán, který se stará o nás, nás nejprve učí starat se o naše bratry a sestry a o prostředí, které nám každý den poskytuje. Toto je první ekologie, kterou potřebujeme……Tvrzení, že „všechno je spojeno“ platí zejména pro oblast jako Amazonie. (QA 41)

Zvláštní pozornost věnuje papež vodám. Slovy básníků je obdivuje a opěvuje a vybízí k jejich ochraně. Při úvahách o vodách, lesích a přírodě vůbec nešetří obdivem k nim a také k moudrosti předků. Od nich se lze učit, jak s přírodou zacházet. Papež chce u současníků vzbuzovat estetický a kontemplativní smysl při vnímání přírody. Kontemplovat stvoření, vnímat krásu, nevidět v přírodě jen „věci k využití“. Pobízí k výchově k celostní ekologii, která je ochranou před přejímáním konzumistických způsobů jednání. Takové způsoby vedou k násilí na přírodě. Papež neváhá mluvit o tom, jak Amazonie lidským konáním trpí a její křik mu připomíná úpění Židů v Egyptě pod vládou faraona.

Zvěstování evangelia a inkulturace

Téměř polovinu celé exhortace zabírá papežova církevní vize. Zde jí jen velmi zhruba nastíníme v naději, že se jí později postupně věnujeme podrobněji. Její obsah se totiž v mnohém dotýká přímo i nepřímo naší evropské situace a papež nám zde předkládá určitou metodiku. Tu můžeme s výhodou používat k řešení našich „ne amazonských“ a přece v mnohém podobných problémů a úkolů.  

Na mnoho potřeb a obav, které k nám naléhavě přicházejí ze srdce Amazonie, můžeme reagovat prostřednictvím sociálních iniciativ, technických opatření, diskusních fór nebo politických programů, a to vše může přispět k řešení. Ale jako křesťané se nevzdáváme možnosti víry, kterou jsme přijali z evangelia. Přestože se chceme angažovat s ostatními, nestydíme se za Ježíše Krista. Těm, kteří se s ním setkali, kteří žijí v jeho přátelství a kteří se ztotožňují s jeho poselstvím, je nezbytné o něm mluvit a přibližovat ostatním jeho pozvání do nového života: „Běda mi, kdybych evangelium nehlásal!“( srov. 1 Kor 9:16). (QA 62)

Jako i v jiných svých textech má papež František i zde v centru pozornosti chudé, zapomenuté a pro mnohé jaksi nezajímavé. Mluví o tom, že i tito a právě tito mají právo na zvěstování evangelia. V centru úkolů křesťanů vidí kérygma, tedy přibližovaní zásadní zvěsti o Ježíši Kristu, spasiteli. Dalším zásadním úkolem je inkulturace. Jde o včleňování života z evangelia do místní kultury a také v neposlední řadě přijetí toho z místních kultur, co může život z víry obohatit. Inkulturaci vidí jako proces, ve kterém se postupně „pročišťuje“ a obohacuje místní kultura evangeliem, aniž jsou její projevy apriori odmítány.

Úloha žen a laiků při předávání víry

S úctou a obdivem mluví papež o úloze žen při předávání víry a přeje si její rozšíření a určitou institucionalizaci, která není svěcením. Nechce ženy připravit o jejich jedinečné ženské schopnosti tím, že by se měly stávat jen „kopií“ mužů. Zdůrazňuje jejich nezastupitelnost v službě evangeliu a životě křesťanských komunit. Podtrhuje úlohu laiků, mužů i žen, ve všech oblastech a úkolech v života církve, kde není třeba jáhenského nebo kněžského svěcení. Otázku svěcení osvědčených ženatých mužů vůbec nezmiňuje, byť podtrhuje význam slavení eucharistie a zpovědní služby kněží.  

Dojít s evangeliem ke každému

Lze říci, že papeži neleží v prvé řadě na srdci zachování stávajícího organizace života církve, ale úkol dojít takříkajíc s evangeliem ke každému, byť by byl v hloubi pralesa, a využít v životě církve všech obdarování, která jsou jednotlivým křesťanům Bohem dávána. 

Tváří v tvář nebezpečím a bezbrannosti v mnoha ohledech a situacích je pro papeže Ježíš Kristus vtělený, přítomný, základem naděje i optimismu, a to i tam, kde naděje není vidět.

Můžeme nakonec říci, že se vydáním exhortace žádná senzace nekonala. Byly ale napsány další stránky pastorační „učebnice“ papeže Františka, které si žádají studium, pochopení a realizaci ne jen v Amazonii.