Všimli jste si někdy, že většina bývalých katolíků odcházejících do jiných církevních společenství si vybírá takové církve, které od nich očekávají víc než ta, kterou opouštějí? Je to v rozporu s tím, co bychom čekali, především tváří v tvář sekulární kritice, která nás v jednom kuse přesvědčuje, že klíčem k přilákání lidí do kostela je mít minimální požadavky a očekávání. Zdravé a rostoucí církve ale mají v očekávání od svých členů jasno a nebojí se o tom mluvit.
Význam očekávání pro zdraví organizace potvrzuje i společnost Gallup. Ve výzkumu ME25 požaduje první z dvanácti otázek, které se přímo zabývají zapojením do farnosti, aby respondent ohodnotil svou míru ztotožnění s tvrzením „Jako člen farnosti vím, co se ode mě očekává.“ Jakkoli jsou ale očekávání pro jakoukoli pozici nebo organizaci důležitá, většina katolíků se při častějším použití tohoto slova začne ošívat. Patrná je obava, že když se nějak pokusíme sdělit, co se od farníků očekává, lidi tím odradíme. Panuje přitom dojem, že brát jasná očekávání za jednu ze svých hodnot je v protikladu k hodnotě pohostinnosti a přijetí. Podstata tkví v tom, nevnímat je jako hodnoty protikladné, ale jako dvě důležité hodnoty, mezi kterými panuje jistá míra tvůrčího napětí. Farnost tyto hodnoty může kombinova...
Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.
Když někdo z vás chce stavět věž,
nesedne si napřed a nespočítá náklady,
jestli má dost na dokončení stavby? (Lk 14,27–28).
