Pátečního rána 19. října 1984 P. Jiří Popiełuszko usedá do svého auta. Není v nejlepší formě. Pokouší se o něj nějaká chřipka a tmavé kruhy pod očima prozrazují únavu. Určitě by byl raději zůstal v posteli, než se někam vypravil. Ale je to muž slova: slíbil že ve farnosti v Bydhošti severozápadně od Varšavy bude sloužit mši svatou a povede modlitbu růžence. Už několik měsíců přicházejí ze všech koutů Polska pozvání, aby přijel kázat. Jiří se snaží všem vyhovět. Říkají mu, že jeho přítomnost působí dobře na lidi. Je jako hojivý balzám, který dodává útěchu, odvahu a víru v budoucnost. Přemáhá tedy nemoc a ledový chlad podzimního dne. Auto polyká tři sta kilometrů dělících Bydhošť od hlavního města.
Už ve chvíli, kdy vyjeli z Varšavy, si jeho věrný řidič Waldemar Chrostowski všiml, že je sleduje auto, v němž rozeznal tři muže. S nespornou obezřetností si zapamatuje model – je to Fiat 125P – a poznávací značku. Vůz je sleduje až do Bydhoště a zaparkuje nedaleko fary u kostela Svatých polských mučedníků, kde zkraje odpoledne otce Popiełuszka přivítá farář Osiński. Když je upozorněn na podezřelé osoby, přesvědčí Jiřího, aby na mši svaté v 18 hodin nekázal, ale nechal si jen růžencové rozjímání: sám u oltáře by totiž byl příliš snadným cílem, kdežto při růženci bude mezi lidmi a dalšími kněžími!
Nyní je 19 hodin. Mše svatá vrcholí, kostel je plný k prasknutí. Když se objeví Jiří, rozhostí se ticho. Slabým a nemocným hlasem kněz zahájí modlitbu vzýváním Panny Marie: Maria, matko polské země, naděje naše, bolestná královno Polska! Při dnešní modlitbě růžence tu před tebou společně stojíme jako pracující lidé i jako členové místní církve. Chceme setrvat při tvém Synu ve chvíli jeho agonie, hledět na jeho strhanou tvář. Chceme vzít svůj kříž – kříž naší každodenní práce, kříž našich starostí a problémů – a následovat Krista až na Kalvárii.
Rozjímání nad tajemstvími bolestného růžence rozvíjí velká témata Jiřího učení: duchovní odpor ke všemu, co tupí lidskou důstojnost, posvátnost svědomí, touhu člověka po pravdě, svobodě a spravedlnosti, výzvu k překonání strachu, ke klidu, k sebeovládání, protože „jen ten, kdo nedokázal získat srdce a rozum, se je pokouší ovládnout násilím, které je vždy důkazem slabosti“... Vzadu v kostele nevrle podupává jeden muž a každé slovo je pro něj jako bodnutí nožem. Jeho tvář je zkřivena nenávistí. Jiří v něm poznává jednu z osob, které za nimi jely ve fiatu. Po hodině a půl je na čase modlitbu ukončit. Jiří zvedá hlas, aby byl dobře slyšet, a vyslovuje vzrušenou výzvu ke smíření: „Modleme se, abychom byli osvobozeni od strachu a každého zastrašování, ale především od touhy po pomstě a násilí.“ Jsou to jeho poslední slova na veřejnosti.
Po růženci Jiří odmítá naléhavou žádost otce Osińského, aby zůstal přes noc. Chce se v noci určitě vrátit do Varšavy, aby mohl v devět hodin sloužit ranní mši svatou, jak slíbil. V devět večer, po krátké večeři a obvyklém loučení, se jeho auto noří do tmy. Jiří žádá svého šoféra Waldemara, aby pečlivě dodržoval rychlost a netahal čerta za ocas. Přesto se za ně ihned, jak vyjedou z obce, pověsí další vůz, lepí se jim na kufr, neustále je oslňuje dálkovými světly, pak je předjede a dá pokyn k zastavení. Řidič se obává nejhoršího a zrychlí, ale Jiří, který čeká obyčejnou rutinní silniční kontrolu, ho požádá, aby poslechl.
Nevytušil nebezpečí, vzpomíná Waldemar, a nespojil si tu kontrolu s pokusem o atentát, kterého jsme byli obětí o týden dřív, jak nám někdo házel kameny na čelní sklo, když jsme jeli z Gdaňsku do Varšavy.
Řidič zpomalí a zajede na krajnici; jsou mezi Bydhoští a Toruní, uprostřed lesa nedaleko vesnice Przysiek. Obě auta vypnou motory. Po jedné či dvou nekonečných minutách vystoupí z fiatu tři muži, jeden z nich je v uniformě. Ten jde pomalu k Jiřího vozu a dává pokyn řidiči, aby vystoupil a podrobil se dechové zkoušce, je to prý jen formalita. Jakmile Chrostowski vystoupí, jeden z policistů mu nasadí želízka a roubík a uvězní ho na předním sedadle policejního fiatu. Pohrozí mu smrtí, jestli se bude ohlížet. Pak všechno nabere spád. Řidič má u spánku revolver, takže nemůže vidět scénu, která se mu odehrává za zády, ale slyší zvuky zápasu, prudké rány a hlas Jiřího, jak křičí: „Pánové, co to děláte? Jak to se mnou zacházíte?!“ „Pak jsem slyšel, jak otevřeli kufr a hodili do něj něco těžkého,“ pokračuje Chrostowski, který uhodl správně: otce Jiřího nejdřív zmlátili do hlavy a do zad a pak ho napůl v bezvědomí a svázaného hodili do kufru fiatu. Ten se pak prudce rozjel a prázdný volkswagen nechal za sebou u krajnice. Řidič se snaží odolat panice, která se ho zmocňuje, a vymýšlí tisíce možných scénářů.
Nejdřív mě napadlo, že se vrhnu k volantu a převrátím auto, ale uvědomil jsem si, že by to otec nepřežil! Musel jsem za každou cenu vypadat klidně, abych nevzbudil pozornost útočníků, ale v hlavě mi to vřelo a hledal jsem možnost, jak uniknout a zachránit Jiřího.
Konečně v jednu chvíli auto vybočí, aby v osvětlené a dosud rušné obci předjelo jiný vůz; Waldemar otevře dveře a za jízdy vyskočí. Při pádu, z něhož vyjde téměř bez úhony, prasknou pouta. Je volný a běží uvědomit spolehlivé lidi. Bez tohoto hrdinského činu by se nikdo nedozvěděl, co se stalo!
Zpráva o únosu se roznese na druhý den ráno.
Otec Marcin Wojtowicz vzpomíná: Byl jsem velmi překvapen, když jsem v sobotu ráno neviděl Jiřího na mši svaté, kterou měl v devět hodin sloužit. To se mu vůbec nepodobalo! V deset hodin jsem konečně dostal telefonát, že otec byl předchozího večera unesen. Byl to takový šok! Pak tu informaci hlásili i v televizi. Ihned poté začali do kostela proudit lidé. Plakali, modlili se růženec. Dojetí bylo obrovské.
Kostel svatého Stanislava se otřásá vzlyky a zůstává plný. V srdcích všech farníků, kteří se berou za ruce a ve dne v noci se spojují v modlitbách, je naděje, že se jejich kaplan opět najde. Z celé země přicházejí svědectví přátelství a podpory. Otec Jankowski, Jiřího přítel a duchovní správce Leninových loděnic v Gdaňsku, zvolal: „Stala se věc v dějinách Polska neslýchaná, čin našemu národu cizí.“ Otřesený Lech Wałęsa jede do Varšavy, aby zde utěšil dělníky oceláren a vyzval je ke klidu a k důstojnosti. Po celé zemi se slouží mše svaté za osvobození Jiřího. V několika málo hodinách je na kolenou celé Polsko.
22. října vydávají polští biskupové prohlášení: Únos otce Popiełuszka vyvolává značnou úzkost. Obáváme se o jeho život a také se obáváme, že se únosy stanou zbraní v politickém boji. Informace, které máme o okolnostech únosu, nás vedou k domněnce, že únosci jednali z politických motivů.
Pod tlakem celonárodního rozrušení, které se šíří jako prach ve větru, je moc v koncích. Jiřího řidič promluvil, a zpochybnil tak práci policie: není možné věc ututlat! Z téhle chyby by mohlo snadno vzniknout povstání, je třeba reagovat. Mluvčí vlády, Jerzy Urban, svolává na třiadvacátého tiskovou konferenci: „Všichni policisté v zemi otce hledají,“ prohlašuje rozpačitě. Nazítří hraje generál Jaruzelski s podobnými kartami: „Všechno se vysvětlí,“ slibuje.
24. října vyjadřuje svoji solidaritu s Poláky papež Jan Pavel II. a vystavuje vládu tlaku: Sdílím oprávněnou úzkost národa z tohoto nelidského činu, který je výrazem násilí spáchaného na knězi a porušení důstojnosti a nezcizitelných práv člověka.
Další den o něco víc utáhne smyčku kolem režimu polský primas: Bez zpráv o otci Popiełuszkovi se obáváme, že se Polsko stalo dějištěm vraždy podobné těm, které se dějí v zemích zmítaných terorismem. Žádáme, aby bylo učiněno všechno pro to, aby bylo vneseno světlo ve věci příčin, pachatelů a okolností tohoto hanebného činu.
27. října se v televizních novinách v 19.30 objevuje na obrazovkách ministr vnitra osobně. Generál Kiszczak, Jaruzelského nohsled, je viditelně nesvůj a zveřejňuje jména únosců kněze. Jsou to tři funkcionáři z jeho vlastního ministerstva: kapitán Grzegorz Piotrowski, 33 let, vedoucí oddělení, a dva jeho poručíci, Waldemar Chmielewski, 29 let, a Leszek Pękala, 32 let.
Po sděleních kapitána Piotrowského se ihned začalo s pátráním v oblasti Toruně. Do akce byly zapojeny stovky policistů. Po třech dnech intenzivního pátrání bylo mrtvé Jiřího tělo konečně nalezeno v přehradním jezeře Włocławek, několik set kilometrů od Varšavy.
V pátek 2. listopadu se malá skupinka pověřená Jiřího rodiči, aby dovezla do Varšavy jeho tělo, vydává do márnice v Białystoku, kam byly ostatky zatím uloženy. Jede s nimi také otec Grzegorz Kalwarczyk. Vzpomíná si na ten strašlivý okamžik, kdy v doprovodu zástupce prokurátora, dvou lékařů a plukovníka z ministerstva vnitra otevřel zapečetěné dveře chladicí místnosti: „Přímo přede mnou stálo lehátko, na němž leželo nahé tělo kněze. Jiří ale nebyl vůbec k poznání!“ „Bez mateřského znaménka na hrudi bych ho nebyl vůbec poznal, bylo to strašné!“ potvrzuje Józef, mladší Jiřího bratr, který ho přišel identifikovat.
„Jediné, na co si vzpomínám, byla hrůza,“ vypráví Jacek Lipiński, člen této delegace. „Při pohledu na množství pohmožděnin jsem si říkal: Pane Bože, co ti to udělali? Úplně tě rozmlátili! S jistotou se dal identifikovat jen podle zubů. Ještě vidím ten temně rudý odstín jeho těla, mrtvolně bledé ruce, dlouhou ránu na pravé paži, ze které jsme si mohli udělat představu, jak silné údery dostával. Na levé noze měl kůži strženou až do masa.“
Jeho znetvořená tvář se podobala tváři zbičovaného Krista na kříži a jeho ústa jako by chtěla vyslovit slova trpícího služebníka: „Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním“ (Iz 50,6).
Co všechno Jiří v noci 19. října vytrpěl, vyjde následně najevo až při toruňském procesu v lednu a únoru 1985. Výpovědi útočníků, kteří budou obviněni z promyšleného zločinu, záměrného zabití a „krutého činu“, umožní rekonstrukci posledních hodin jeho života, v nichž hrál hlavní roli kapitán Grzegorz Piotrowski. Ten před soudem přiznal, že jednal „z politických důvodů“, protože se domníval, že odpovědná místa „bojují proti Popiełuszkovým aktivitám na podporu Solidarity příliš vlažně“ a že „jeho služba v boji s protistátními aktivitami kněží dosud nepřinesla dostatečný úspěch.“
