Co bylo jádrem poselství papeže Františka?
Papež František změnil vnímání církve.
Boží milosrdenství je naše štěstí
„Boží milosrdenství je naše osvobození a naše štěstí. Žijeme z milosrdenství a nemůžeme si dovolit být bez milosrdenství: je to vzduch, který musíme dýchat. Jsme příliš chudí na to, abychom si kladli podmínky, musíme odpouštět, protože potřebujeme, aby nám bylo odpuštěno“. Pokud existuje jedno poselství, které charakterizuje Františkův pontifikát více než kterékoli jiné a kterému je souzeno zůstat, pak je to poselství milosrdenství. Papež nás ráno v pondělí velikonoční náhle opustil poté, co den před tím ještě udělil své poslední požehnání Urbi et Obi a poté co naposledy projel mezi davem, aby lidem požehnal a rozloučil se s nimi.
Témat, kterými se první argentinský papež v dějinách církve zabýval, bylo mnoho, zejména pozornost chudým, bratrství, péče o společný domov, rozhodné a bezpodmínečné ne válce. Ale jádrem jeho poselství, které jistě udělalo největší dojem, je evangelijní výzva k milosrdenství. K oné Boží blízkosti a něze vůči těm, kdo potřebují jeho pomoc. Milosrdenství jako „vzduch k dýchání“, to je to, co potřebujeme nejvíce, bez čeho by nebylo možné žít.
Celý pontifikát Jorgeho Maria Bergoglia se nesl ve znamení tohoto poselství, které je srdcem křesťanství. Již při první modlitbě Anděl Páně, kterou František pronesl 17. března 2013 z okna papežského bytu, který nikdy nebude obývat, hovořil o ústředním významu milosrdenství a připomněl slova, která mu řekla jedna starší žena, jež přišla za ním, když byl ještě novým pomocným biskupem v Buenos Aires, aby se vyzpovídala: „Bůh odpouští všechno... Kdyby Bůh neodpouštěl všechno, svět už by neexistoval“.
Milosrdenství jde ještě dál než odpuštění
Papež, který přišel „z konce světa“, nepřinesl změny v učení dvoutisícileté křesťanské tradice, ale tím, že milosrdenství novým způsobem vrátil do centra svého magisteria, změnil vnímání církve, které mnozí měli. Vydal svědectví o mateřské tváři církve, která se sklání k těm, kdo jsou zraněni, a zejména k těm, kdo jsou zraněni hříchem. Církve, která dělá první krok k hříšníkovi, stejně jako to udělal Ježíš v Jerichu, když se nechal pozvat do domu "nevhodného" a nenáviděného Zachea, aniž by kladl nějaké požadavky. A právě proto, že Zacheus poprvé pocítil, že se na něj někdo takto dívá a miluje ho, poznal, že je hříšník, a našel v tomto pohledu Nazaretského podnět k obrácení.
Tolik lidí se před dvěma tisíci lety pohoršovalo, když viděli Mistra vstoupit do domu jerišského celníka. Tolik lidí bylo v posledních letech pohoršeno gesty přijetí a blízkosti argentinského papeže vůči všem kategoriím lidí, zejména „nevhodným“ a hříšníkům. Ve své první homilii při mši svaté s lidmi v kostele svaté Anny ve Vatikánu František řekl: „Kolik z nás si možná zaslouží odsouzení! A bylo by to také spravedlivé. Ale On odpouští! Jak? Milosrdenstvím, které hřích nevymaže: vymaže ho pouze Boží odpuštění, zatímco milosrdenství jde ještě dál. Je to jako s oblohou: díváme se na ni, tolik hvězd, ale když ráno vyjde slunce, hvězdy už nejsou vidět. Takové je Boží milosrdenství: velké světlo lásky, něhy, protože Bůh neodpouští s dekretem, ale s pohlazením“.
Papež František svědčil o milosrdném objetí Boha
Během let svého pontifikátu 266. Petrův nástupce ukázal tvář církve, která je blízká, schopná svědčit o něze a soucitu, přijímat a objímat každého i za cenu rizika a bez obav z reakcí příznivců. „Dávám přednost církvi otlučené, zraněné a špinavé od pobytu na ulici,“ napsal František v „Evangelii gaudium“, cestovní mapě svého pontifikátu, „před církví nemocnou z uzavřenosti a pohodlného lpění na vlastních jistotách“. Taková církev nedůvěřuje lidským schopnostem, protagonismu vlivných osobností, které se odvolávají pouze na sebe, a strategiím náboženského marketingu, ale činí se průhlednou, aby dala poznat milosrdnou tvář Toho, který ji založil a díky němuž navzdory všemu žije už dva tisíce let.
Právě tuto tvář a toto objetí mnozí poznali ve starém římském biskupovi z Argentiny, který svůj pontifikát začal tím, že se jel modlit za migranty, kteří zemřeli na moři, na Lampeduse a ukončil ho znehybněn na invalidním vozíku, přičemž svůj život až do poslední chvíle trávil tím, že světu svědčil o milosrdném objetí Boha, který je blízký a věrný ve své lásce ke všem svým tvorům.
