Jedině Duch svatý může obnovit církev
Když se o něčem řekne, že to má „ducha“, označuje to obvykle nějakou vnitřní hybnou sílu, která podněcuje, motivuje, povzbuzuje a dává smysl osobnímu i společnému konání. Pastorace a evangelizace, které mají ducha, jsou něčím zcela jiným než souborem úkolů prožívaných jako tíživá povinnost, která se prostě snáší nebo přijímá jako něco, co odporuje vlastním sklonům a tužbám.
Žádná motivace nikdy nebude dostatečná, pokud nebude v srdcích planout oheň Ducha. Evangelizace, která má ducha, je v konečném důsledku evangelizací s Duchem svatým, neboť to on je duší evangelizující církve. Jedině Duch svatý může obnovit církev, otřást jí a podnítit ji k odvážnému vyjití ze sebe, aby hlásala evangelium všem národům.
Jednostrannost mrzačí evangelium
Lidé činní v pastoraci a na poli evangelizace, kteří mají Ducha, se zároveň jak modlí tak i pracují.
Z hlediska evangelizace nejsou potřebné ani mystické nabídky bez účinné sociální a misijní angažovanosti, ani sociální a pastorační promluvy a postupy bez spirituality, která proměňuje srdce. Takovéto jednostranné přístupy osloví pouze malé skupiny a nemají hlubší dopad, protože mrzačí evangelium. Je zapotřebí stále pěstovat vnitřní prostor, který dává angažovanosti a aktivitě křesťanský smysl.
Bez delších chvil prožitých v adoraci, v modlitbě nad Slovem a v upřímném dialogu s Pánem ale povinnosti snadno ztrácejí smysl, oslabí nás únava i těžkosti a naše horlivost vyhasne. Církev se nemůže obejít bez plic modlitby a nesmírně mě těší, že ve všech církevních institucích přibývají modlitební skupiny, společenství přímluvné modlitby, rozjímavé četby slova a nepřetržité eucharistické adorace. Zároveň je třeba odmítnout pokušení čistě soukromnické a individualistické spirituality, protože ji nelze sloučit s požadavky křesťanské lásky, s logikou vtělení. Existuje riziko, že některé chvíle modlitby se stanou záminkou k tomu, jak se vyhnout odevzdání svého života v misijním poslání, protože individualizace ve způsobu života může vést křesťany k útěku do falešné spirituality.
Duch svatý dobře ví, co je v každé chvíli třeba
K tomu, abychom si uchovali živou misijní horlivost, je potřebná rozhodná důvěra v Ducha svatého, protože on „nám přichází na pomoc v naší slabosti“ (Řím 8,26).
Taková velkorysá důvěra se však musí živit, a proto ho musíme ustavičně vzývat. On nás může uzdravit ze všeho, co oslabuje naše misijní úsilí. Je pravdou, že z této důvěry v neviditelné můžeme mít určitou závrať. Je to jako bychom se ponořili do moře a nevěděli, co nás potká. Sám jsem to mnohokrát zakusil. Nicméně není větší svobody než nechat se vést Duchem, zříct se veškerých výpočtů a snahy všechno ovládat a dovolit, aby nás on osvěcoval, vedl, orientoval a posouval tam, kam si on přeje. On dobře ví, co je v každé době a v každé chvíli třeba. To znamená být tajemným způsobem plodnými.
Duch svatý má nekonečnou vynalézavost
a umí s velikou péčí rozplétat i ty nejsložitější
a nejneproniknutelnější lidské události.
Pastorační a evangelizační práce je tedy hlavně
snahou spolupracovat s působením Ducha,
protože se nikdo nemůžeme
realizovat ani spasit sám.
