Spiritualita apoštola Pavla jako inspirace pro pastoraci
Svět, ve kterém apoštol Pavel žil, byl v mnohém jiný, než je náš dnešní. Ale ne ve všem. Pavel se ve svém působení setkával s lidmi, kteří znali židovství a měli za to, že se už nic nového nemohou dozvědět, a také s těmi, kteří vyrostli v pohanství a nedostalo se jim starozákonní přípravy na přijetí evangelia. V tom se tehdejší situace podobá té dnešní, zejména v naší zemi. Dnes se hlasatel evangelia setkává s lidmi, kteří si myslí, že křesťanství znají, ač tomu tak v podstatě není, a nečekají tedy z této oblasti nic nového a pro svůj život podnětného. A dále se setkává s těmi, kteří o křesťanství a jeho starozákonních kořenech nevědí vůbec nic, vše je pro ně „neznámou zemí“.
Pastorace je podílem na milosrdné lásce Ježíše Krista
Pastorace v plném slova smyslu se dnes týká nejen těch, kteří jsou v církvi, „uvnitř“, ale i těch, kteří jsou „na okraji“ a také do jisté míry „za plotem“. Pastorace zde není náborovým konáním, ale má být „podílem na milosrdné lásce Ježíše Krista“. Je to nejen laskavá blízkost k lidem, ale také podíl na Ježíšově osobním směřování a nasměrovávání druhých lidí k cíli, kterým je Bůh-Otec. Tedy ke spáse.
V naší zemi a v řadě dalších dříve křesťanských zemí není křesťanství samozřejmou součástí všeobecně sdílené kultury života a dobrého vychování. Je „volbou životní jinakosti“, což se také velmi podobá situaci v době apoštola Pavla. Být křesťanem tak znamená přijmout tuto jinakost. Pastorace má pomáhat k tomuto zásadnímu rozhodnutí a k jeho prohlubování a uskutečňování v celém životě. Spiritualita apoštola Pavla může být lepší inspirací a oporou pro dnešní sdílení víry a křesťanskou formaci než namnoze ještě tradované představy o víře a zbožném životě z 19. století.
Pavlovská spiritualita je m.j. resurekcionistická
Jádrem apoštolova hlásání je Ježíšovo vzkříšení, následující po jeho smrti, a naše naděje na účast v něm. „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel ve shodě s Písmem za naše hříchy, že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti“ (1Kor 15,3–5).
S vírou ve vzkříšení měli zřejmě problém i mnozí Pavlovi svěřenci, podobně jako je tomu i dnes. Proto je apoštol nucen víru ve vzkříšení dost razantně zdůrazňovat, a to jako centrální, nikoli nepovinnou či okrajovou pravdu v křesťanské zvěsti. „Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení z mrtvých není? Není-li však žádné vzkříšení z mrtvých, nevstal ani Kristus! A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra“ (1Kor 15,12–14).
Zkušenost s Božím milosrdenstvím a Boží mocí v naší lidské slabosti
Víra ve vzkříšení nedojde svého uplatnění až na konci života jednotlivce či na konci časů. Křesťan má na vzkříšení díky své víře a díky Boží moci podíl už za svého pozemského života. Tento podíl začíná křtem a roste v životě z víry. „Křtem jste byli spolu s Kristem položeni do hrobu, a tím také zároveň s ním vzkříšeni, protože jste uvěřili v moc Boha, který ho vzkřísil z mrtvých“ (Kol 2,12).
Právě spojení zkušeností s Božím milosrdenstvím a s Boží mocí, která se projevuje v naší lidské slabosti, může i dnešnímu člověku pomáhat, aby byla víra ve vzkříšení pevnou součástí jeho křesťanské víry a jeho vyznání.
Nejde samozřejmě jen o slova a myšlenky, které se člověk naučí. Na životní cestě je třeba se k zásadním skutečnostem víry vracet, znovu je promýšlet, spojovat s životní zkušeností a nově a nově včleňovat do života.
