V neděli 15. 5. 2022 papež František spolu s dalšími devíti blahoslavenými kanonizoval neobvyklého odpůrce nacismu: Holanďan Titus Brandsma (1881-1942) byl složitou osobností, která nám má co říci i dnes. V rozhovoru pro německou redakci Vatikánského rozhlasu to prohlašuje karmelitán Michael Plattig. Zejména Titovo bezpodmínečné úsilí o mír a usmíření má v čase války na Ukrajině velký význam.

Otče Michaeli, kdo byl Titus Brandsma?

„Byl karmelitánem holandské provincie. Narodil se v roce 1881 a po dětství stráveném v silně katolickém Frísku a studiu na gymnáziu se nakonec stal karmelitánem. V roce 1905 přijal kněžské svěcení a poté studoval v Římě, kde získal doktorát z filozofie. Pak učil na řádové vysoké škole a nakonec byl jmenován profesorem filosofie a dějin mystiky na nově založené katolické univerzitě v Nijmegenu, což bylo v té době něco zvláštního. Velmi se zabýval mystickou tradicí, zejména holandskou, a vybudoval také odpovídající institut, který tam stále existuje a nyní nese jeho jméno. Ve třicátých letech (1932-33) byl rektorem této katolické univerzity. Svou profesuru však neomezil pouze na výzkum nebo výuku, ale byl také velmi aktivní jako novinář, publikoval články v mnoha časopisech, a to na nejrůznější témata: sociální otázky, ochrana životního prostředí, ochrana zvířat. Zastával se nezaměstnaných, vypořádával se s různými společenskými proudy v Nizozemsku, a tím v této zemi vešel ve značnou známost. Nakonec byl rovněž jmenován duchovním provázejícím holandských katolických novinářů. V této době od roku 1940, kdy nacisté obsadili Nizozemsko, se opakovaně dostával do konfliktu s nacionálně socialistickou ideologií, která měla samozřejmě odnož a příznivce i v Nizozemsku“.

Na fotografiích z té doby vypadá Titus Brandsma velmi vážně - velmi profesorsky, jakoby neměl smysl pro humor. Byl to takový ostýchavý typ?

„Ne, ani ne. Ale samozřejmě jako Frís a Severoevropan jistě přímo nesršel humorem. Je nicméně doloženo mnoho osobních setkání, při kterých byl vnímán jako velmi přátelský a přístupný člověk.

Rozhodně však byl spíše zdrženlivý; nebyl to člověk, který by nutně vyhledával veřejnost a publicitu, museli ho k tomu nutit. A přesto to byl muž, který, jak věřím, velice přesvědčivě žil a hlásal to, co pro něj bylo důležité“.

Přichází 10. květen 1940: německý wehrmacht obsazuje Nizozemsko. Co dělá otec Titus?

„Především zůstává aktivní, zejména na novinářském poli. Nacistickou ideologií se zabýval od roku 1935 a prohlásil ji za neslučitelnou s katolickým pojetím člověka. Na základě toho katoličtí biskupové zakázali katolíkům členství v odnožích národně-socialistického hnutí na nizozemském území, což byla samozřejmě urážka národních socialistů. Na návrh otce Tita nizozemští biskupové také zakázali umisťování reklam na národně socialistické hnutí v katolických novinách, a to byl nakonec důvod k Brandsmovu zatčení, uvěznění a následné deportaci do koncentračního tábora...“.

V červnu 1942 byl Titus Brandsma poslán do koncentračního tábora Dachau. Co se stane potom?

„V koncentračním táboře Dachau se nezdrží dlouho. V té době byl již zcela vyčerpán; předtím byl vězněn v Scheveningenu (čtvrť v Haagu, pozn. překl.), Kleve a v Amersfoortu. Po příjezdu do koncentračního tábora Dachau se setkal s jedním spolubratrem, který se o něj chvíli staral, ale Titus byl zcela vyčerpán a nakonec 26. července 1942 zemřel smrtící injekcí. Mezitím se však objevily výzkumy, které o přesných okolnostech jeho smrti pochybují. V každém případě zemřel v důsledku tohoto uvěznění. Zda byl aktivně zabit, se můžeme jen domnívat, ale nemáme o tom žádné jisté poznatky“.

Lze ho považovat za mučedníka? Byl zabit nebo ponechán na pospas smrti, jak přiznal už Jan Pavel II., z odium fidei, tedy z nenávisti k víře?

„Ano, myslím, že je to tak. Protože, jak už jsem řekl, důvodem jeho uvěznění a nakonec deportace bylo to, že se postavil za katolické chápání člověka, za víru, proti nacionálně socialistické ideologii. A dokonce i ve svém posledním spise, který napsal ještě ve vězení a který po něm jeho trýznitelé, tedy národní socialisté, požadovali, se vyjádřil zcela jasně a velmi střízlivě – a tady je zase poněkud profesorský! – že katolická víra je neslučitelná s národním socialismem. I zde dal znovu a zřetelně najevo svůj postoj. Nicméně – a to myslím stojí za zmínku – velmi silně rozlišoval mezi nacistickou ideologií a německým národem a vždy přikládal velký význam tomu, že se zasazoval o smíření a mír. I v době okupace a v posledních měsících svého života se vždy velmi usilovně modlil za Nizozemsko a Německo a za usmíření těchto národů; to jsou také jeho závěrečná slova v tomto posledním dokumentu, který se nám o něm zachoval“.

Životopis otce Tita vykresluje velmi složitý obraz jeho osobnosti: byl ješitný, popudlivý, radikální, politicky naivní, nenáročně zbožný, energický, osobně velmi odvážný... To je velmi pestrý obraz, velmi složitá osobnost světce...

„Ano, samozřejmě. Myslím si však, že dnes jsme se díky Bohu poněkud vzdálili od tohoto idealizovaného obrazu světců, který nakonec vykresloval určité bezkrevné postavy, zejména v 19. a na počátku 20. století. Svatí jsou složité postavy, řekl bych, že prakticky všichni. Jen se někdy v životopisech zametají některé jejich stránky pod stůl... Myslím, že pro světce je příznačné, že jsou na cestě, s níž nejsou hotovi, ale jako my všichni putují k dokonalosti; a dokonalost je stále ještě nebeská událost a na zemi jí vůbec nelze dosáhnout. Proto si myslím, že právě toto napětí v osobnostech, které se samozřejmě objevuje i v Titovi, je oživujícím prvkem. A také prvkem, který činí tento život věrohodným. Životopisy světců se netýkají vzestupně orientovaných lidí ani zbožných kariéristů, ale spíše lidí, kteří bojovali sami se sebou, svou dobou, s okolnostmi, smířili se s nimi a našli přitom cestu k víře, cestu k Bohu!“

Otče Michaeli, jak byste stručně shrnul, co nás dnes na Titovi Brandsmovi může přitahovat?

„Domnívám se, že je ve svých spisech významný ve dvou ohledech. Jeden z nich se týká chápání či pojetí Boha, které zastává. Velmi silně se zasazuje o osobní vztah s Bohem. Opakovaně zdůrazňuje Boha v nás, kterého je třeba hledat, a Boha v druhém člověku, kterého je třeba najít, jinými slovy vyzývá k osobnímu vztahu s Bohem, který je dnes stále více zanedbáván nebo v některých církevních kruzích zesměšňován. Důrazně se zasazuje o tento osobní vztah. A druhá věc je, že je politicky děsivě aktuální v boji proti nacionalistickým tendencím, které máme v celé Evropě, nejen v Německu. Když ve Francii získá nacionalistická politička Le Penová ve volbách přes 42 %, pak si myslím, že je to poplašný signál! Takže dát jasně najevo, že křesťanství je neslučitelné s jakoukoli formou nacionalismu, rasismu, rasové ideologie nebo jiných ideologických přehmatů – to je jedno poselství. S tím souvisí i jeho nepostradatelné úsilí o mír a smíření. Zvláště nyní, v tomto ukrajinském konfliktu, se to ukazuje jasně (a myslím, že papež to ukázal velmi působivě): Nejde o to, abychom se postavili na jednu stranu. Agresora je samozřejmě třeba pojmenovat, ale vždy je třeba velmi jasně rozlišovat a modlit se za oba národy. Je třeba mít na paměti obojí a nelze souhlasit s touto černobílou ideologií války. Titus Brandsma je proto velmi důrazným a věrohodným svědkem“.