(Myšlenky u příležitosti Světového dne nemocných 11.2.)
Postoj k nemoci je u jednotlivých lidí, ať věřících nebo nevěřících, velmi rozličný. Pro některé lidi je nemoc a smrt posledním vrcholným argumentem pro jejich odmítání Boha.
Postoj k nemoci je u jednotlivých lidí, ať věřících nebo nevěřících, velmi rozličný. Pro některé lidi je nemoc a smrt posledním vrcholným argumentem pro jejich odmítání Boha.
"Kdyby byl Bůh, náš tatínek by neumřel!", řeknou. Pro jiné lidi je utrpení a nemoc takřka jedinou věcí, o které si myslí, že se Bohu líbí a že ji cení. Proto utrpení bližních všelijak ideologizují - dělají z něj věc, kterou je takřka třeba si na Bohu žádat. Naopak uzdravení považují tito lidé za věc podezřelou a nezřídka se ostýchají Boha o ně prosit. A konečně jsou takoví, kteří trvající nemoc považují za defekt víry a tvrdí, že je-li naše víra dostatečná, Bůh uzdraví každou nemoc. Pokusme se tedy v této spleti poněkud orientovat.
Pohled na nemoc z hlediska víry
a/ nemoc v životě člověka
Postoj k nemoci je u jednotlivých lidí, ať věřících nebo nevěřících, velmi rozličný. Pro některé lidi je nemoc a smrt posledním vrcholným argumentem pro jejich odmítání Boha. "Kdyby byl Bůh, náš tatínek by neumřel!", řeknou. Pro jiné lidi je utrpení a nemoc takřka jedinou věcí, o které si myslí, že se Bohu líbí a že ji cení. Proto utrpení bližních všelijak ideologizují - dělají z něj věc, kterou je takřka třeba si na Bohu žádat. Naopak uzdravení považují tito lidé za věc podezřelou a nezřídka se ostýchají Boha o ně prosit. A konečně jsou takoví, kteří trvající nemoc považují za defekt víry a tvrdí, že je-li naše víra dostatečná, Bůh uzdraví každou nemoc. Pokusme se tedy v této spleti poněkud orientovat. /.../
Ježíš se staví k nemoci jednoznačně jako její odpůrce a nikomu nedoporučuje, aby v nemoci dobrovolně setrvával. Přesto nám celé dějiny křesťanství ukazují nemoc, bolest a smrt jako trvalé průvodce lidských, a tedy i křesťanských životů, přes všechna podivuhodná a mimořádná uzdravení. Království Boží je už mezi námi, ale není tu nové nebe a nová země a ještě nejsme vzkříšeni, a tak tedy tu je nemoc, bolest a smrt jako zkouška i jako šance. /.../
Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolává hledání Boha a návrat k němu. " (KKC 1500, 1501)
b/ situace nemocného
Nemocný je svou nemocí často více méně vyřazen z běžného života, tedy ze své práce, z některých vztahů, jeho život začne více či méně postrádat smysl, je stavěn před trýznivé otázky o budoucnosti vlastní i těch, kteří jsou na něm závislí. Mnohdy se dostává zcela nečekaně a naráz do úplně nové životní situace, se kterou neměl dosud žádné zkušenosti. To všechno znamená pro člověka nejen velkou fyzickou ale hlavně psychickou zátěž. A zpravidla to znamená velkou zkoušku víry, tím větší, čím je stav beznadějnější nebo příchod bezmoci rychlejší. I silně věřící člověk, zralý psychicky i zralý ve víře, může být nemocí postaven před neobyčejně těžkou překážku pro svou víru - vzpomeňme na spravedlivého Joba! Tato zkouška víry není žádnou hanbou, není zpravidla lehce odstranitelná a vyžaduje trpělivost doprovázejícího i modlitby mnohých. Může to být ale cesta k velké zralosti víry - může, ale nemusí. V utrpení lze i víru ztratit a ještě více to platí pro ty, kdo jsou svědky utrpení svých blízkých. Tam potom nevyslyšení
často lehkovážně vyslané prosby k Bohu může znamenat konečné zatvrzení se člověka vůči němu.
Nicméně nemoc a utrpení jsou výzvou k obrácení. Cesta k tomuto obrácení ale nemusí být ani rychlá, ani krátká.
c/ a uzdravení?
Tato otázka je často zdrojem mnoha nedorozumění. I věřící lidé mnohdy počítají jen a jen s uzdravením tělesným, "aby mohli zase pracovat". Ježíš zcela zřetelně uzdravením tělesným nijak nepohrdal, ale šlo mu o uzdravení celého člověka, tedy v jeho dimenzi tělesné i duševní, nebo ještě lépe: šlo mu o spásu. /.../
Kristus pohnut utrpením lidí, nejen dovolil, aby se ho nemocní dotýkali, ale bere jejich trápení za své: "Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci" (Mt 8,17), Avšak neuzdravil všechny nemocné. Jeho uzdravení byla znamením příchodu Božího království. Ohlašovala mnohem radikálnější uzdravení: vítězství nad hříchem a nad smrtí skrze jeho velikonoční oběť. Kristus vzal na kříži na sebe celou tíži zla a "sňal hříchy světa" (Jan 1,29). Nemoc je pouze jeho důsledkem. Svým utrpením a svou smrtí na kříži dal Kristus utrpení nový smysl: od té doby nás utrpení může připodobnit Kristu a spojit s jeho vykupitelským utrpením. (KKC 1503,1504,1505)
d/ shrnutí
Pokusme se o krátkou formuli: nemoc je z křesťanského pohledu nepřítel, který má svůj kořen v hříchu lidí (ne jen a ne vždy v hříchu nemocného jedince!), s tímto nepřítelem je ale nutno bojovat a tento nepřítel je v zásadě Ježíšem poražen, protože ani nemoc nemůže člověka natrvalo odloučit od lásky Boží, projevené v Kristu Ježíši (srv. Řím 8,31-38). V běhu lidského života může být nemoc také výzvou k obrácení, prostředkem k lidskému zrání a nástrojem spásy. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že je třeba proti ni bojovat, že je třeba nemocným v tomto boji pomáhat.
V úvodu k Obřadům pomazaní nemocných a péče o nemocné čteme:
"Podle plánu Boží prozřetelnosti má člověk odhodlaně bojovat s každou nemocí a také se pečlivě starat o dobré zdraví, aby mohl v lidské společnosti a v církvi plnit své poslání. Vždy však má být ochoten doplňovat, co zbývá v Kristově utrpení pro spásu světa a očekávat osvobození celého tvorstva ke slávě Božích dětí (srv. Kol 1,24 , Řím 8,19-21)... Nejen nemocný má bojovat proti nemoci. Také lékaři a všichni, kteří se nějakým způsobem věnují péči o nemocné, ať uváží, že mají udělat, vyzkoušet a pokusit se o všechno, co by mohlo nemocným přinést duševní a tělesnou úlevu" (odst. 3 a 4).
Pohled na nemoc z hlediska nemocného
Staré indiánské přísloví říká: "Nikoho nesuď, pokud jsi nechodil dva týdny v jeho mokasínech!" Tato slova můžeme použít jako výstrahu pro naše setkávání se s nemocnými. Zpravidla "nechodíme v jejich mokasínech", mnohdy jsme je ani nikdy neobuli, a tak si musíme někdy pracně uvědomovat, že nemocný, hlavně vážně nemocný člověk, se dívá téměř na vše z poněkud jiného zorného úhlu, než člověk zdravý. Neznamená to jednoduché rozdělení, podle kterého musí být zdravý člověk šťastný a nemocný člověk nešťastný. Takový předpoklad je bludný. Ale znamená to, že zdravý se musí snažit situaci nemocného pochopit - což není totéž, jako ve všem s ním souhlasit! Rozhodně si nemá příliš rychle myslet, že o tom, jak se nemocný cítí a o tom, co má nemocný dělat, ví vše tak dobře, jako nemocný sám, nebo, že to snad ví lépe.
Nemocný člověk, je-li založením aktivní bojovník, vidí zpravidla v nemoci nepřítele, kterým, pokud to půjde, se pokusí pohrdat a nebrat ho vážně, nebo se kterým se chce utkat a zvítězit nad ním v čase co možná nejkratším. Zpravidla odmítá myšlenku, že by také mohl, nebo spíš musel, žít s nemocí v jakémsi "trvalém svazku", a že by se tedy měl naučit s ní vycházet.
Naopak povaha lítostivá nebo pasivní bude přijímat nemoc především jako křivdu (případně spravedlivý trest), bude se ptát, za co si nemoc zasloužila, bude mít tendenci se nemoci poddat.
V obou popsaných případech jde především o počáteční stádia nemoci. Tato počáteční stádia nejsou nikdy trvalá; trvá-li nemoc déle, prochází obvykle nemocný různými stádii která jsou charakterizována různým postojem k nemoci.
Ne každý člověk vždy uvádí svou závažnou nemoc do vztahu k Bohu, jsou lidé, jejichž životní postoj bychom mohli označit za stoický. Takový člověk se příliš neptá proč trpí a kde se nemoc vzala, spíš se ptá, jak ji má čelit, jak jí co nejlépe přestát. Těmto lidem se ovšem pomáhá snadněji.
Shrňme: pohled konkrétního nemocného na jeho nemoc nás má zajímat a měli bychom se mu snažit porozumět. Sami bychom stav nemocného neměli ani banalizovat, ani dramatizovat. Spíš pochopit, akceptovat postoj, který nemocný k nemoci zaujímá a snažit se mu pomoci k lidsky důstojnému překonávání a prožívání nemoci.
Co potřebuje nemocný
Otázka není tak samozřejmá, jak se na první pohled zdá. Mnozí si myslí, že nemocný potřebuje především prvotřídní ošetření, léky, a klid. Jistě, že je to také pravda. Ale nezapomeňme, že každá nemoc znamená větší či menší izolaci: izolaci od světa zdravých, izolaci od vlastní práce, koníčků, od milých lidí. Čím pak je budoucnost nemocného nejistější, v tím větší izolaci se může cítit. Je sám se svou nemocí - hrozná společnost! A tak tedy nemocný potřebuje především člověka. Spíše člověka naslouchajícího a chápajícího, než vševěda, všeuměla nebo skvělého humoristu. Nemocný zpravidla nepotřebuje, aby mu jeho situaci někdo umně vysvětlil (co by mu to pomohlo?), ale potřebuje, aby nebyl ve své situaci zcela sám.
Aby ho někdo chápal, aby mu někdo dělal společníka v jeho otázkách (na které třeba také neumí odpovědět!), aby mu někdo zajišťoval spojení se světem, z něhož je nemocí vyřazen.
***
Výběr z publikace Aleše Opatrného: Péče o nemocné,
kterou vydalo Pastorační středisko
Celý text publikace naleznete zde
***
Další texty k tématu nemoc naleznete zde
Pohled na nemoc z hlediska víry
a/ nemoc v životě člověka
Postoj k nemoci je u jednotlivých lidí, ať věřících nebo nevěřících, velmi rozličný. Pro některé lidi je nemoc a smrt posledním vrcholným argumentem pro jejich odmítání Boha. "Kdyby byl Bůh, náš tatínek by neumřel!", řeknou. Pro jiné lidi je utrpení a nemoc takřka jedinou věcí, o které si myslí, že se Bohu líbí a že ji cení. Proto utrpení bližních všelijak ideologizují - dělají z něj věc, kterou je takřka třeba si na Bohu žádat. Naopak uzdravení považují tito lidé za věc podezřelou a nezřídka se ostýchají Boha o ně prosit. A konečně jsou takoví, kteří trvající nemoc považují za defekt víry a tvrdí, že je-li naše víra dostatečná, Bůh uzdraví každou nemoc. Pokusme se tedy v této spleti poněkud orientovat. /.../
Ježíš se staví k nemoci jednoznačně jako její odpůrce a nikomu nedoporučuje, aby v nemoci dobrovolně setrvával. Přesto nám celé dějiny křesťanství ukazují nemoc, bolest a smrt jako trvalé průvodce lidských, a tedy i křesťanských životů, přes všechna podivuhodná a mimořádná uzdravení. Království Boží je už mezi námi, ale není tu nové nebe a nová země a ještě nejsme vzkříšeni, a tak tedy tu je nemoc, bolest a smrt jako zkouška i jako šance. /.../
Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolává hledání Boha a návrat k němu. " (KKC 1500, 1501)
b/ situace nemocného
Nemocný je svou nemocí často více méně vyřazen z běžného života, tedy ze své práce, z některých vztahů, jeho život začne více či méně postrádat smysl, je stavěn před trýznivé otázky o budoucnosti vlastní i těch, kteří jsou na něm závislí. Mnohdy se dostává zcela nečekaně a naráz do úplně nové životní situace, se kterou neměl dosud žádné zkušenosti. To všechno znamená pro člověka nejen velkou fyzickou ale hlavně psychickou zátěž. A zpravidla to znamená velkou zkoušku víry, tím větší, čím je stav beznadějnější nebo příchod bezmoci rychlejší. I silně věřící člověk, zralý psychicky i zralý ve víře, může být nemocí postaven před neobyčejně těžkou překážku pro svou víru - vzpomeňme na spravedlivého Joba! Tato zkouška víry není žádnou hanbou, není zpravidla lehce odstranitelná a vyžaduje trpělivost doprovázejícího i modlitby mnohých. Může to být ale cesta k velké zralosti víry - může, ale nemusí. V utrpení lze i víru ztratit a ještě více to platí pro ty, kdo jsou svědky utrpení svých blízkých. Tam potom nevyslyšení
často lehkovážně vyslané prosby k Bohu může znamenat konečné zatvrzení se člověka vůči němu.
Nicméně nemoc a utrpení jsou výzvou k obrácení. Cesta k tomuto obrácení ale nemusí být ani rychlá, ani krátká.
c/ a uzdravení?
Tato otázka je často zdrojem mnoha nedorozumění. I věřící lidé mnohdy počítají jen a jen s uzdravením tělesným, "aby mohli zase pracovat". Ježíš zcela zřetelně uzdravením tělesným nijak nepohrdal, ale šlo mu o uzdravení celého člověka, tedy v jeho dimenzi tělesné i duševní, nebo ještě lépe: šlo mu o spásu. /.../
Kristus pohnut utrpením lidí, nejen dovolil, aby se ho nemocní dotýkali, ale bere jejich trápení za své: "Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci" (Mt 8,17), Avšak neuzdravil všechny nemocné. Jeho uzdravení byla znamením příchodu Božího království. Ohlašovala mnohem radikálnější uzdravení: vítězství nad hříchem a nad smrtí skrze jeho velikonoční oběť. Kristus vzal na kříži na sebe celou tíži zla a "sňal hříchy světa" (Jan 1,29). Nemoc je pouze jeho důsledkem. Svým utrpením a svou smrtí na kříži dal Kristus utrpení nový smysl: od té doby nás utrpení může připodobnit Kristu a spojit s jeho vykupitelským utrpením. (KKC 1503,1504,1505)
d/ shrnutí
Pokusme se o krátkou formuli: nemoc je z křesťanského pohledu nepřítel, který má svůj kořen v hříchu lidí (ne jen a ne vždy v hříchu nemocného jedince!), s tímto nepřítelem je ale nutno bojovat a tento nepřítel je v zásadě Ježíšem poražen, protože ani nemoc nemůže člověka natrvalo odloučit od lásky Boží, projevené v Kristu Ježíši (srv. Řím 8,31-38). V běhu lidského života může být nemoc také výzvou k obrácení, prostředkem k lidskému zrání a nástrojem spásy. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že je třeba proti ni bojovat, že je třeba nemocným v tomto boji pomáhat.
V úvodu k Obřadům pomazaní nemocných a péče o nemocné čteme:
"Podle plánu Boží prozřetelnosti má člověk odhodlaně bojovat s každou nemocí a také se pečlivě starat o dobré zdraví, aby mohl v lidské společnosti a v církvi plnit své poslání. Vždy však má být ochoten doplňovat, co zbývá v Kristově utrpení pro spásu světa a očekávat osvobození celého tvorstva ke slávě Božích dětí (srv. Kol 1,24 , Řím 8,19-21)... Nejen nemocný má bojovat proti nemoci. Také lékaři a všichni, kteří se nějakým způsobem věnují péči o nemocné, ať uváží, že mají udělat, vyzkoušet a pokusit se o všechno, co by mohlo nemocným přinést duševní a tělesnou úlevu" (odst. 3 a 4).
Pohled na nemoc z hlediska nemocného
Staré indiánské přísloví říká: "Nikoho nesuď, pokud jsi nechodil dva týdny v jeho mokasínech!" Tato slova můžeme použít jako výstrahu pro naše setkávání se s nemocnými. Zpravidla "nechodíme v jejich mokasínech", mnohdy jsme je ani nikdy neobuli, a tak si musíme někdy pracně uvědomovat, že nemocný, hlavně vážně nemocný člověk, se dívá téměř na vše z poněkud jiného zorného úhlu, než člověk zdravý. Neznamená to jednoduché rozdělení, podle kterého musí být zdravý člověk šťastný a nemocný člověk nešťastný. Takový předpoklad je bludný. Ale znamená to, že zdravý se musí snažit situaci nemocného pochopit - což není totéž, jako ve všem s ním souhlasit! Rozhodně si nemá příliš rychle myslet, že o tom, jak se nemocný cítí a o tom, co má nemocný dělat, ví vše tak dobře, jako nemocný sám, nebo, že to snad ví lépe.
Nemocný člověk, je-li založením aktivní bojovník, vidí zpravidla v nemoci nepřítele, kterým, pokud to půjde, se pokusí pohrdat a nebrat ho vážně, nebo se kterým se chce utkat a zvítězit nad ním v čase co možná nejkratším. Zpravidla odmítá myšlenku, že by také mohl, nebo spíš musel, žít s nemocí v jakémsi "trvalém svazku", a že by se tedy měl naučit s ní vycházet.
Naopak povaha lítostivá nebo pasivní bude přijímat nemoc především jako křivdu (případně spravedlivý trest), bude se ptát, za co si nemoc zasloužila, bude mít tendenci se nemoci poddat.
V obou popsaných případech jde především o počáteční stádia nemoci. Tato počáteční stádia nejsou nikdy trvalá; trvá-li nemoc déle, prochází obvykle nemocný různými stádii která jsou charakterizována různým postojem k nemoci.
Ne každý člověk vždy uvádí svou závažnou nemoc do vztahu k Bohu, jsou lidé, jejichž životní postoj bychom mohli označit za stoický. Takový člověk se příliš neptá proč trpí a kde se nemoc vzala, spíš se ptá, jak ji má čelit, jak jí co nejlépe přestát. Těmto lidem se ovšem pomáhá snadněji.
Shrňme: pohled konkrétního nemocného na jeho nemoc nás má zajímat a měli bychom se mu snažit porozumět. Sami bychom stav nemocného neměli ani banalizovat, ani dramatizovat. Spíš pochopit, akceptovat postoj, který nemocný k nemoci zaujímá a snažit se mu pomoci k lidsky důstojnému překonávání a prožívání nemoci.
Co potřebuje nemocný
Otázka není tak samozřejmá, jak se na první pohled zdá. Mnozí si myslí, že nemocný potřebuje především prvotřídní ošetření, léky, a klid. Jistě, že je to také pravda. Ale nezapomeňme, že každá nemoc znamená větší či menší izolaci: izolaci od světa zdravých, izolaci od vlastní práce, koníčků, od milých lidí. Čím pak je budoucnost nemocného nejistější, v tím větší izolaci se může cítit. Je sám se svou nemocí - hrozná společnost! A tak tedy nemocný potřebuje především člověka. Spíše člověka naslouchajícího a chápajícího, než vševěda, všeuměla nebo skvělého humoristu. Nemocný zpravidla nepotřebuje, aby mu jeho situaci někdo umně vysvětlil (co by mu to pomohlo?), ale potřebuje, aby nebyl ve své situaci zcela sám.
Aby ho někdo chápal, aby mu někdo dělal společníka v jeho otázkách (na které třeba také neumí odpovědět!), aby mu někdo zajišťoval spojení se světem, z něhož je nemocí vyřazen.
***
Výběr z publikace Aleše Opatrného: Péče o nemocné,
kterou vydalo Pastorační středisko
Celý text publikace naleznete zde
***
Další texty k tématu nemoc naleznete zde
